Ve víru vášně a pachu krve
16. srpna 2007 v 7:15
Bylo 19:45 a Kristián se nervózně blížil k místu Ničina bydliště. Celý zbytek odpoledne přemýšlel,kam s ní půjde. Napadla ho taková malá restaurace, ač zapadlá, tak velice útulná. Její interiér byl vyzdoben čerstvými květinami a kovovými svícny s hořícími svíčkami. Toto místo však zamítl, zdálo se mu na první schůzku až moc osobní. Ale na druhou stranu se mu nechtělo brát Veroniku na jedno z těch míst, které je útočištěm většiny mladých lidí každý pátek a pro ty co vydrží i v sobotu. Představil si plno namachrovaných kluků a dívek s vyzývavým svůdnickým pohledem sedících u baru nebo svíjících se na parketu - diskotéka v místním klubu. Nechce se přece o Niku dělit s těmi povrchními lidmi. Chvíli jen tak bloumal a pak jej konečně osvítil spásný nápad. Kino. Jistě, vezme ji do kina, ale co hrají? Sám nevěděl, avšak nebylo tak těžké to zjistit. Místní kino mělo své vlastní internetové stránky. Kristián tedy zasedl k internetu a v mžiku se na jeho tváři objevil úsměv. V 21:00 se má hrát jakýsi horor. Holt žádná romantika nebude. Ještě mu bleskla hlavou hloupá otázka a to, co si obléct. Nakonec se však se svým zevnějškem příliš nepáral, oholil si drobné strniště, hodil na sebe bílé tričko, přes ně volnou jemně barevnou kostkovanou košili a džíny. Nyní mohl vyrazit.
,,Možná jdu brzo." pomyslel si a pro jistotu, že by Nika ještě nebyla vypravená, odbočil Kristián o ulici dříve a celou ji prošel. Věděl, že na jejím konci když zahne doleva, ocitne se taktéž v ulici, kde Nika bydlí. 19:55 to už je lepší. Zcela neznatelně se mu zachvěl prst, než se dotknul zvonku a stiskl ,,Crrr-crrrr."
,,Už běžím!" zavalola Veronika směrem ke dveřím po zaznění zvonku. Naposledy se mrkla do zrcadla. Dnešní večer byl pro Niku čímsi důležitý. Zamířila ke dveřím ,,Ahoj, kam máme namířeno?" koketně pohodila hlavou, až se jí vlasy ozdobené čelenkou rozlétly do stran. Pomale zavřela dveře a rychle je zamčela, klíče hodila do kabelky. ,,Do kina?" ,,Paráda, co dávají?" ,,Něco u čeho se budeš děsně bát." ,,Já? Nee, to sis mě s někým spletl." Zase se smáli dva jako blázni...
Kino bylo vzdáleno sotva 30 minut volné chůze. Počáteční nervozita se se smíchem ztratila. Vlastně oba byli zprvu trošku nervózní, každý svým způsobem jinak a přesto obdobně. Drobné laškování a popichování se je provázelo celou cestu až ke kinu. Kristián si ji nepozorovaně prohlížel. ,,Strašně ti to dneska sluší, víš to?" ,,Nevím, ale teď už ano, dík za kompliment." další drobná salva zvonivého smíchu.
Pokladní kina Aparent byla důchodkyně s úzkými rty a přisnýma očima za silnými brýlemi. Nejdříve si přeměřila Kristiána, jakožto kupujícího lístků a poté i Niku. Snad to není od osmnácti? Bude chtít občanku? Napadlo ho ještě, ale to už mu podávala lístky do třetí řady s drobnými nazpátek.
Zařadili se do davu čekajících na vpuštění do sálu, právě se otvíraly dvoukřídlové dveře. Když našli svá místa a usadili se, jejich snad nekonečný hovor pokračoval, avšak záhy měl skončit, světla se začala pomalu zhasínat, lidé se tišili, opona zmizela a první paprsek z projektoru dopadl na ohromné bílé plátno. Film začínal.
To be contiued...
Nympha von Moonthorn
15. srpna 2007 v 11:07
Opět zamyšlen sešel hlavní schodiště a s davem se přesunul do šaten. Konečně jeho myšlenky dostaly konkrétní podobu. Nika. Stovky, možná tisíce, otazníků a žádná odpověď. Domněnky s myšlenkami si s ním pohrávali jako koťata s klubíčkem vlny. Přec se to všechno dalo vyjádřit pouhým slovem. Veronika. Na mysli mu vytanula věta, kterou kdysi někam napsal, či někde vyřkl? Nevzpomínal si.. ,,Žijeme jen jednou a možná naposled. Pojďme žít pořádně!" Ano, z nevysvětlitelných důvodů mu utkvěla v paměti a teď se vrátila s poslední dávkou odvahy. Konečně se dostal ke dveřím své skříňky, rychle je odemkl, přezul se. A teď rychle pryč, ještě ji určitě sihne. Přidal do kroku. Pravá, levá. Šedá kostka, bílá. A ještě a znovu a znovu - šedá - bílá. Bílá. Bílá? Ach jistě.. Otevřený průchod dveří a za ním pár šedých jednotvárných čtverců, pak obrubník. ,,Chceš abych tě přejel, ty idiote?!" Křičí a troubí na něj rozčílený tlustý muž se sulcovitou tváří, přičemž jeho modrému fiatu notně zaskřípou brzdy. Kristián se raději rozběhne, opravdu modré auto neviděl, avšak dívat se ještě sekundu na brunátný obličej řidiče, měl by pocit, že by raději skončil pod tím autem. ,,Niko!" už ji vidí, tu záplavu plavých vlasů. Snad jej neslyšela. ,,Niko!!" Přidává na hlase. Konečně zpomalila, otáčí se a Kristián konečně může zase spatřit ten její pověstný úsměv. Jakoby její oči říkaly ,, Já věděla, že přijdeš." a přece sama ještě nic neřekla, jen čeká až bude u ní.
,,Mám dneska cestu stejným směrem jako ty, můžu tě doprovodit domů?"
,,Klidně." Rádoby lhostejně...
,, Hele, co jsi myslela tím, že nám Jakub závidí?" Alespoň jedna otázka..
,,No..." váhá? ,,Prostě jsem ho chěla vyvést z míry." mírně plaše se zasměje.
,,Jo, tak to se ti povedlo dokonale. Stál tam jak opařenej." Teď už se smějí oba.
Cesta ubíhala, slova nedocházela. Až došli před dům Ničiných rodičů. ,,Nepůjdeme ještě kousek? Moc se mi nechce domů." Kristián nabídku s radostí přijal, a tak se vydali cestou, o které netušili kde skončí. Probrali všechno možné i nemožné. Od školy až po osobní život. Čas plynul jako nikdy.. Utíkal do neznáma, jako vždy.
Seděli na lavičce v parku, když se Nika konečně podívala na hodinky ,,Hups.." a chvíli na ně nevěřícně zírala ,, Musím jít a fofrem. Co ty? Neříkals náhodou, že máš někam namířeno?" ,, Jo , to říkal, ale teď už je to stejně jedno. Je pozdě." A stejně to byla jen zástěrka, pomyslel si ještě a trochu se zastyděl. ,, Tak to mě mrzí, že jsem tě zdržovala." ,,Nene, vůbec, ne. Náhodou to bylo fajn odpoledne. Nemáš třeba večer čas? Že bysme někam zašli a pokecali ještě." ,,Mám, v kolik se stavíš?" zase ten úsměv. ,, Mně je to celkem jedno, v kolik se Ti to hodí?" ,,V osm?" ,,Dobře, budu.." na rtech ucítil letmý dotek jejích rtů a než se nadál byla pryč. ,,..se těšit." Dokončil ještě větu, i když spíš pro sebe než pro ni. Záplava plavých vlasů zmizela za rohem. Tak tedy v osm.
To be continued..
Nympha von Moonthorn
12. června 2007 v 20:53
,,Kristiáne?" Můžu Tě chvilku otravovat?" Od čtení jedné z Lustigových knih jej vyrušil

příjemný a možná trochu nesmělý hlas. Dobře věděl komu patřil. Veronika byla jednou z těch, na které se tak rád díval. Vlastně vůbec ji měl ze všech dívek nejraději, ačkoliv si to možná nikdy zcela nepřipustil. Nebo snad připustil? Snad jen tohle nám zůstane záhadou, nebo nezůstane? Uvidíme.. Konečně zvedl hlavu od knihy ,,Ano? Co bys potřebovala?". V jejích poměnkově modrých očích blikala drobná veselá světélka. ,,Ále..Trochu plavu v matice. Víš jak, Vašek se na mě úplně vykašlal a to jsem mu nadiktovala víc jak půl písemku v ZSV! On je naprostej sobec.." naoko se zlobila. ,,Co bys od něj taky čekala?" ušklíbl se Kristián a pohlédl směrem ke katedře, kde na profesorské židli trůnil Vašek, přičemž mu na klíně seděla jakási slečna z nižšího ročníku. Kristián ji neznal jménem, jen od vidění, jisté však bylo, že to byla jedna z těch, která kvůli Vaškovi opustila svého přítele, i přestože věděla, že si s ní Vašek párkrát užije a pak ji pokrytecky pustí k vodě. Vašek a slečna bezejmenná tedy seděli oba na jedné židli a byli očividně zabráni do živého rozhovoru, jak slovního, tak i dotykového, což nebylo zas až tak nenápadné, jak si nejspíš Vašek myslel... ,,A posaď se, přece tady nebudeš stepovat. Martin je někde v čudu na chodbě.." usmál se na ni. ,,..tak co ti na tom není jasný?"a tak spustila... Kristián by mohl se svým vysvětlováním získat do hodiny diplom a stát se špičkovým učitelem. Jeho technika vysvětlování byla vskutku jedinečná. Nika byla bystrá a velmi inteligentní dívka, tudíž se brzy chytila a počítala, přesně dle Kristiánova špičkového vysvětlení. Zatímco počítala, on ji pozoroval. Byl jí přeci tak blízko.. Nejdříve svůj pohled soustředil pouze na její drobnou ručku, která se náhle rozbíhala a zase pozastavovala na bílém papíru, přičemž za sebou zanechávala úhlednou stopu drobných číslic a písmen. Poté jeho zrak začal mírně stoupat po jejím úzkém zápěstí, předloktí, nad loktem už spadala záplava plavých vlasů, pod nimiž se o kousek výš rýsovalo nahé rameno. Zcela nečekaně jím proběhla silná vlna vzrušení, chtěl jí být blíž. I když seděli tak, že se téměř dotýkali, bylo mu to málo. Chtěl si hrát s jejími vlasy, líbat ji na šíji... Chtěl ji cítit, hladit ji.... ,,Kristiáne?" Polila ho vlna horka. Zcela mu vyschlo v ústech. Připadal si jako bankovní lupič přistižen při činu, možná hůř? Až tak zlé to snad nebylo.. Nezmohl se na víc než na otazníkové hmm. ,,Ty seš zase někde úplně jinde!" Upřela na něj své velké poměnkové oči a přece se usmála. Občas Kristiána "probouzela" z jeho časých výletů do neznáma, ovšem snad vždy jej vítala s tím nádherným úsměvem na rtech.
,,Tak mám to dobře nebo ne?" Kristián rychle překontroloval Veroničin výtvor a s uznalým výrazem ze sebe vydal druhé ,,Hmm", tentokrát bezotazníkové. ,,Tak co je s tebou?" Nasadila vážný zkoumavý výraz. Pokrčení ramen je ideálním způsobem, který vyjádří přesně to, co chce člověk říct a přitom u toho ze sebe nemusí vydat ani jedinou hlásku. ,,A na co jsi myslel?" lehčí tón hovoru se opět vrátil a tolik známý úsměv taktéž. Byl to vyzývavý pohled nebo se mu to jen zazdálo? Tvářila se jako by to tušila!!!? Stále ještě váhal.. Pohrávalo si s ním jeho svědomí, nebo Nika? ,,No.." odmlčel se a možná si právě tím dodal odvahy. Naklonil se blizoučko k ní, až se téměř dotýkali a ztlumil hlas. ,,..když budeš chtít, můžu ti o tom třeba povídat, ale..." ,,Podívejme se! Že by nový třídn páreček?! Úplně jako dvě hrdličky!"Skláněl se nad nimi rádoby vtipný Jakub s ironickým úšklebkem. Kristián se odtáhl od Niky a vražedným pohledem zpražil toho posměváčka, který se choval jako desetileté děcko ,,Sklapni." sykl. Veronika sebrala z lavice svůj sešit a propisovačku a, zvedla se ze židle a lehkým krokem obešla lavici. Když byla před ní, zastavila se otočila se směrem ke Kristiánovi a naklonila se přes lavici. ,,Víš, on nám to Jakoubek jenom ne příliš tiše závidí..." Jakubovi nevěnovala jediný pohled, i když věděla, že na ni dosti zaraženě zírá (byl to právě on, kdo s ní chtěl loni v tanečních za každou cenu tančit), nejspíš právě proto předsírala, že je pro ni vzduch. Vlastně to nepředstírala, on pro ni vzduch byl, ovšem bezkyslíkatý. Svižným krokem odkráčela do své lavice a sotva se usadila zazvonilo na hodinu. V tu chvíli již nebylo času na jakékoliv řeči, ačkoliv oba dva hoši měli mnoho otázek, či v případě Jakubově uštěpačných poznámek. Úlisný matikář byl vždy přesný jako hodinky.
To be continued...
Vaše Nympha von Moonthorn
11. června 2007 v 20:33 | Nympha
Delší kaštanově hnědé vlasy, tmavé hnědé téměř černé oči, postavu sportovce a přece nikdy nebyl v samém středu společnosti. Tedy ne společnosti jako takové, spíše je zde řeč o třídním kolektivu.
Byl to samotář, ale nikoliv zakřiknutý. Byl prostě svůj, což se v této době málo komu poštěstí. U většiny svých vrstevníků získával respekt, aniž by se o to nějak zvlášť snažil. Od pohledu autorativní tip. Dívky jej zbožňovaly, avšak žádná s ním nemohla být. Odmítal je. Vyhýbal se jim. A přec je rád z povzdálí pozoroval, když se ony nedívaly. Líbily se mu jejich ladné pohyby, křivky, dlouhé vlasy.. Co si budeme povídat, líbily se mu ženy, tak jako se líbí tisícům a milionům jiným...
Lidé by ho viděli rádi více mezi sebou, avšak on se jim tak trochu stranil a možná proto jim občas připadal trochu zvláštní. Trpěl snad přehnaným ostychem? Bránilo mu něco? Ať už se tyto otázky týkají jeho vztahu k ženám, či ke kolektivu jako takovému, na čemž teoreticky nezáleží (a praxe je vždy jiná), odpověď se bohužel zatím nemůžeme dozvědět. Jakoby snad věděl.. Ale nač spěchat.. Nepředbíhejme...
Jmenoval se Kristián, avšak byl zvyklý na různé podoby svého jména. Jedni mu říkali Stin, druzí Ián, další Kris a hrstka jednoduše Kristiáne. Nač se dále zaobírat zevrubným popisem daného objektu Kristiána, když se můžeme poměrně jednoduše dozvědět jeho příběh? Je to tak prosté.. Já napíši pár řádků a vy si je přečtete. Jednoduché jako lehnout si na záda a říct příteli nebo přítelkyni ,,Co kdybys mi namasíroval/a záda?" .. Bystřejší z Vás uhodli, že ta jednoduchost není tak prostoduchá, jak se býti zdá. Ale já se i přesto pokusím Vás s Kristiánovým příběhem seznámit...
Prozatím Vaše Nympha von Moonthorn