Newage´s works
19. dubna 2008 v 22:05 | i.
Přestalo pršet. Její neklidná dušička se rozhodla rychle. Vyběhla do blížícího se soumraku, svoje věrné, kteří na ni sem tam upřeli bezelstná očka, při sobě. Nevěděla ještě, kam se vydat, nepotřebovala to vědět. Kroky samy vybíraly cestu, kterou už stejně znala. Šeď oblohy je konejšivě vzala pod svoje křídla. Dívka nemohla spustit oči z tmavé klenby, kde příběhy rozvíjely svůj děj, oblé stíny se objevovaly a zase mizely v barvách tak uklidňujících. Minuli Strážce, už je znal, náležitě na sebe upozornil. Pousmála se, zamávala mu, Tři opětovali jeho pozdrav. Ač tiše, začaly padat kapičky. Znovu se usmála a zpívajíc si, vydali se dál, nebi vstříc. Její zpěv se nesl krajinou. Najednou však utichl, všichni zbystřili. Odezvou uslyšeli bujarý smích a halas hlasů, kohosi. Snad dole, pod strání? Čert ví. Uši Tří byly vztyčené, ale těžko mohla vědět, co věděli oni, co se jim honilo hlavou. Zrychlila krok. Na rozcestí sešli z cesty, dál stoupajíc blíž a blíž krásnému, šedivému jezeru. Kapky jemně hladily její rozpálenou tvář, téměř neslyšné našlapování zanikalo v ptačím zpěvu, který doprovázelo jen cinkání známek. Poslední vrcholek se před nimi zjevil ve své kráse, obklopen zelení větrem rozvlněných se stromů. Podívali se na sebe, s očekáváním v očích se rozeběhli nahoru. Zastavili se až u srázu. Deštík zkrápěl širou krajinu, kam až jejich oči dohlédly, tvoříc svými pramínky mlhu, vznášející se nad poli. Zahleděla se do dálky, hladíc heboučkou srst přátel. Její myšlenky se ubíraly všemi směry, vzpomněla si na příběh. Věděla, že má pravdu. Moudrý Rafiki. "Žije v tobě."
Vstala, podívala se na srnky, přebíhající zelenou louku. Přála si, aby Někdo, za čas stanul na jejím místě, uvědomil si, co teď věděla ona.
Otočila se čelem k městu. Jeho zvědavé, duhové oči tiše pableskovaly v dálce. Uslyšela zvon. Připozdívalo se. Následovala Trojici, aby Ti, co je mají rádi, neměli strach. Tma je mile zahalovala svým závojem ze sametu, přijímali ji s vděčností. Vítr zesílil. A oni byli šťastní.
Dívka a vlci.
i.
18. dubna 2008 v 20:56 | Nympha
Něco pro potěšení, pro zamyšlení od mé drahé sestřičky... Od člověka, který pro mě znamená tolik, že to snad ani slovy nedokáži vyjádřit.. Mám Tě ráda, bludičko... A děkuji za to, že jsi...
Siriózně
Ticho. Až příliš nezvyklé, ve změti lidských zvuků. Jen ševelení malých ruček, tělíček listů, stromů, povídajících v tichu.
Zavětřila. Přešlápla a levou vykročila vpřed. Nikdo neslyšel její kroky, našlapování sametu. Světla pouličních lamp zanikala v černé noci, z obsidiánů skládané. Závan vůně, pachu jí tak známého.. Viděla ji znovu. Bílé kvítky, ve vlasech jí sedíc, mlčely s ní, okouzlující svou vůní. Vánek si pohrával s pramínky vlasů, unášel je na svých křídlech vstříc bílému měsíci v dálce. Zachvěla se vzrušením. Svoje hluboké černošedé oči na ni upřené, tiché zakňučení uniklo jí z úst. Byly si tak blízké.. A přesto nedosažitelné. Jedna druhé. Viděla nepatrné škubnutí jejího těla, záblesk modrošedých kamínků zaplál silně jako plamen.
Pozvedla svoje oči, k Siriovým. "Ať do snů Ti voní," zašeptala. Ve vteřině zmizela, lehce a neslyšně, jako její stín.
Pak srdce zvonu desetkrát oslavilo život..
i.
22. října 2007 v 19:52 | Kristýnka
2002-03
"Všechno nejlepší do nového roku, můj mlčící příteli. Rok utekl jako voda a nic se nezměnilo, kromě sílící lásky mezi námi dvěma. Já.. jsem šťastná. Panebože! Překypuju štěstím! Všem na světě bych přála znát, jaké to je, když vás někdo zbožňuje celým srdcem a vy o jeho síle nikdy nepochybujete. Je to největší životní výhra. Je to maximum, čeho lze na tomto světě dosáhnout. Kéž se lidé řídí svými srdci, kéž poslouchají své tužby a dělají to, co považují za správné, byť se to třeba neslučuje s morálkou ostatních. Jsem teď někdo naprosto jiný. Ožila jsem. Raduju se, směju, dovádím… Stejně tak, jako by slunce hřálo mou zimou prokřehlou pokožku. Slunce svítí a nikdy nevyhasíná. Ráda prohlašuju, že mým sluncem je Jakub. Můj Bůh. Moje ztělesnění víry.
Za pár minut je tu nový rok. A já se s tebou tímhle okamžikem loučím. Vynaložím jakékoliv úsilí, aby to byl ten nejkrásnější rok mého života. Rok naší lásky. Naší věrné a až do smrti trvající lásky! Navěky! …
Zvedl oči do stropu a hořce polkl. Když to udělal, skutálely se mu slzy z očí. Uchopila jeho srdce, svírala ho v náručí a hýčkala ho, aby se mu nic nikdy nestalo. On od toho cítil daleko víc. Díky Anně pochopil, že lze milovat duši. Není k tomu potřeba hmotného těla. Odložil deník dál od sebe a srdceryvně se rozplakal. Pláč nebral konce. Plakal za všechny roky svého bezcitného života. Myslel na své dětství. Vzpomínal na rodiče, kteří tenkrát bývali zamilovaný pár a nyní se rozvádějí. Vzpomínal na své životní hodnoty, kterými v té době byla pouze láska a Erika. Plakal a hlasitě přitom vzlykal. Máma, která do jeho pokoje starostlivě vletěla, zůstala stát mezi dveřmi a pozorovala ho s neskrývaným údivem. Opatrně k němu přistoupila a uchopila ho mlčky do náruče. Pevně ji stiskl a poprvé si uvědomil, co vše pro něj znamená. "Mám o tebe strach," šeptala zamyšleně, nepřestávajíc ho svírat v objetí.
"Teď už o mě strach mít nemusíš, mami, neboj se." Víc jí říct nechtěl. Stačilo to. Asi nepochopila, ale to mu nevadilo. Jednou jí o všem poví, protože své vlastní mámě můžeš přece důvěřovat ze všech lidí nejvíc. Ale dnes ještě ne. Ještě je brzy. Upřel na mámu, která už byla oblečená do práce, slané oči. Pevně jí stiskl dlaně a upřímně zašeptal: "Mám tě hrozně rád, mami." Honzově mámě se zalily oči radostí. Bylo to poprvé, co to od svého syna slyšela. Rozloučila se s ním ještě jedním vřelým objetím. Když se znovuzrozenou láskou syna odcházela, rozplakala se i ona.
Poslední rok…. Kouknul na hodiny. Bylo devět hodin ráno a on pořád ještě neměl chuť spát. Anna se se svým imaginárním přítelem rozloučila a Honza měl pocit, že jím byl odvždy on. Tak to byl tedy konec. Překvapilo ho, když po stránce následovalo další psaní. Šokovaně hleděl na vzhled stránky. Písmo bylo takřka nečitelné. Na chvíli zpanikařil, ale věděl, že ho rozluští. Nedovolil by, aby od ní něco nepřečetl. Pozastavil se i nad stylem písma. Byl změněný. Zalekl se, jestli to dokonce nemohl psát někdo jiný. Naprosto odlišný rukopis. Nebyl tolik úhledný jako Annin. Písmenka skákala různě po řádcích. Stránky tohoto psaní byly promočené a písmenka v těch nakrabatělých listech bledla. Srdce mu divoce haprovalo v hrudi, když se pozorně začítal do pokračování.
"Nejsem … vůbec ….. schopná…. psát…. Jsem tak …. slabá…. Nedokážu… držet… tužku… A ta bolest… V životě nikomu nepřeju… zažít ten pocit…. kdy se vám škubou všechny orgány … ve vašem vlastním… těle zaživa… Krvácím… a z těla nevytéká ani kapka …. Umírám… Kůže bledne….. Svaly slábnou…. Ztrácím víru…. Štěstí je pomíjivé…. Nikdy netrvá věčně… To si pamatuj, příteli… Kéž bys existoval…. Kéž bys tady teď byl…. Potřebuju tě…. Umírám….. Proč lidé odchází bez boje? …. Protože ztrácí smysl žít…. Žádná … pozemská slova nepopíšou… ten cit, který jsme vzájemně… prožívali… A tohle všechno je jen dohra…. našeho krátkého žití. Bůh nás asi… opravdu miluje…. Když nám dopřává …. být znovu… spolu… Když nám daroval své milosrdenství…"
Tohle byl definitivní konec. Honzovi už opět tekly slzy proudem. Cítil stejnou bolest, jakou cítila Anna. Už v životě nezapochyboval nad vírou, symbolem a znamením. Anna o něm už tenkrát věděla. A mělo to zkrátka tak být, že ji objevil. Nestihl to za jejího života, a tak se postarala o to, aby o ní alespoň věděl. Věděl, že existovala.
Poprvé v životě chápal pocit přijít o někoho moc blízkého. Už chápal hysterické záchvaty lidí nad spouštějící se rakví. Chápal lidi, kteří se vrhali bezhlavě za rakví dolů a křičeli, že ten člověk žije! Musí žít, protože jen tak umřít by nikdy nedokázal! Obdivoval jejich lásku a byl absolutně zmatený, protože se už nikdy neměl šanci dozvědět, jak to tenkrát všechno bylo. Co poslední zápis Anny znamenal. "Nesmrtelná láska," pokyvoval mezi slzami hlavou. Silnější než cokoliv na světě. Než smrt. Ale přesto mu to nedalo. Uchopit červený fix a na naprosto poslední stránku napsat obrovským písmem: "Otevřela jsi mi srdce. Nikdy na Tebe nezapomenu." A za to napal rok 2006.
Popotáhnul a setřel slzy do rukávu svetru. Do vlhkých dlaní pak uchopil deník, oblékl se a rozhodl se ho vrátit na stejné místo, odkud ho vzal. Jemu to pomohlo. Na řadě jsou nyní další ztracené duše postrádající smysl života. Loudal se cestou k hřbitovu, kterou znal i poslepu. Sníh nepadal. Vítr nefoukal. Všude bylo ticho, dokonce i jeho duše se začala uklidňovat. Vešel branou a vydal se rovnou k jejímu hrobu. Hlavu měl sklopenou. Když ji zdvihl, zkoprněl. U hrobu stál muž s kyticí v ruce. Honza si ho měřil zkoumavým pohledem, a když se vzpamatoval z prvního šoku, opět se uvedl v pohyb. Tiše k němu přistoupil a ještě tišeji s tou nejuznalejší upřímností prohodil: "Neskutečná dívka." Když neznámý zvedl oči a upřel je do jeho tváře, okamžitě Honza pochopil, kdo to je. V zorničkách se mu mísila vina, touha po odpuštění a nikdy nekončící láska. "Měla andělsky čistou duši. Pořád jsem jí to říkal." Honza souhlasně kývl. Muž položil květiny do vázy a bez jediného pohledu do Honzových očí odešel.
Když se Honza ujistil, že je skutečně sám, sehnul se k hrobu a deník zastrčil přesně tak, jak ho našel. Však ony si ho zase ty správné oči najdou. Narovnal záda, upřel na její vytesané jméno skelný pohled a s bolestí v srdci zašeptal: "Sbohem, Aničko."
Cestou domů přemýšlel, jestli Erika někdy pochopí, co mu otevřelo srdce a zapříčinilo tak jejich setkání po tolika ztracených a zbytečně promarněných letech.
21. října 2007 v 20:01 | Kristýnka
Hleděla jsem na Jakuba jako zjara, když se se mnou přišel jednoho dne s kufrem v ruce rozloučit. Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu. Že mě zkouší a že mi třeba zkusí dát ultimátum, které by bylo už předem splněno v jeho prospěch. Nic z toho se ovšem nestalo. "Vracím se zpátky do Francie." Svoje slova pečlivě odděloval, snad v domění, že nechápu jejich význam. Chápala jsem ho až moc dobře. Myslela jsem si, že mě opouštěl kvůli své práci, kterou tam měl, a kdyby mezi námi nebyl věkový rozdíl sedmi let, rozhodně si zabalím zavazadla a letím s ním, jenomže jsem nebyla plnoletá a nemohla jsem si to dovolit. Slepě jsem na něj zírala s pootevřenou pusou. Oněměla jsem. Nedokázala jsem mu říct nic. Sám moc dobře o mém citu věděl a i já cítila, že mě miluje stejně tak, ale proč mě tady nechával napospas Lubošovi? Proč to udělal?! "Nikdy jsem tě nepřestal milovat a od našeho prvního polibku na tebe nepřestávám myslet. Ale musím jet pryč. Bourám ti vztah a já si to uvědomuju. Nesmím ti to kazit. Tohle nejsem já. Chápeš. Bude lepší, když se nebudeme vídat a začneme každý jinak." Tohle přece nemohla být pravda. Do poslední chvíle jsem mu nevěřila. Pokoušela jsem se usmát a donekonečna jsem opakovala: "Tohle je vtip, ty přece víš, že bez tebe nemám šanci přežít!" Když mu zpod víčka sklouzla slza, pochopila jsem realitu. Pokrčil rameny, zdlouha přiložil své rty na mou tvář a pak zašeptal: "Odpusť," a odešel tak rychle, jako do mého srdce vstoupil. Poprvé jsem zemřela. Všechno ztratilo smysl. Bylo mi stejně, jako by mi Kubu zabili. Věděla jsem, že se nevrátí, a přesto jsem každý den vyhlížela z okna, jestli si to náhodou nerozmyslel.
Když se mě Luboš zmocňoval svými odpornými pažemi, které jsem nenáviděla, plakala jsem touhou po Kubovi. Stala se ze mě troska každý večer čekající na své konečné spasení. Jsem člověk upřímný a lhaní není moje parketa. Rozhodla jsem se, že mu o všem povím a budu na Jakuba čekat s čistým štítem. Ať už je to třeba celý život. Hodlala jsem počkat.
Panebože. Luboš byl naprosto nepříčetný. Nadával mi, drtil mi paže ve svém ohnivém sevření, políčkoval mě a proklínal. Bylo mi to jedno. Jestli zůstanu svobodná za tuhle cenu, pak to vydržím! Vyhrožoval, že mě zabije, ale tyhle věci jsem mu nevěřila. Ať to byl jakýkoli člověk, ublížit mi by nebyl schopný…."
Honza opět deník zavřel. S každým novým slovem v něm narůstalo napětí a on měl strach, že exploduje nervozitou. Najednou si strašně přál, aby tahle zpověď nebyla jeho Anny, ale naprosto cizí dívky, kterou vůbec nezná. Když se nad poslední myšlenkou zastavil, uvědomil si, že je jeho tužba splněna. Všechno záleží pouze na něm. Když nebude chtít, může do své smrti tvrdit, že žádnou Martínkovou nikdy neznal. Byla to pravda. Ale zároveň znal Annu. Tu Annu, která se mu zjevila ve snu a byla ztělesněním všeho toho, co v podvědomí postrádal. Její slova vyplavovala minulost na povrch a nutila Honzu nad sebou přemýšlet a měnit svá dřívější rozhodnutí.
Začal ji vnímat jako svou jedinou žijící přítelkyni. Byla pro něj skutečnou bytostí. Zamiloval si ji. Byla tak nádherná. Cítil bezmeznou touhu dotýkat se jejích rtů a držet ji v náručí, aby jí dodal lásku, která se jí nedostávala. Najednou si znovu uvědomil, že je mrtvá, a zachvátila ho panika. To přece nejde. Jak někdo může tvrdit, že Bůh existuje, když si vzal tak mladou dívku? Pohled opět upřel na knížku. Ať čte jak čte, vždycky dojde na poslední stránku jejího života. Ať jsou její slova živá jak chtějí, stejně s jejím srdcem vyhasnou. Nahořklý smutek pálil jeho hrdlo a po tváři se mu spustilo pár slz. Je to poprvé za celý život, co tak často pláče. Jako by v něm vzbudila něco nepředstavitelného. Emoce.
Proklínal Luboše! A proklínal celý rok 2003. Kdyby byl kdysi věděl, že je Anna skutečná, našel by ji a nikdy by nikomu nedovolil křivým slůvkem jí ublížit.
"Odejdi a zapomeň, že jsem vůbec kdy existovala," prosila jsem ho úpěnlivě. "Odejdi a dej šanci mně i sobě." Mrštil po mně nenávistným pohledem: "Nikdy jsi mě nemilovala. Využívala jsi mých citů! Jsi děvka."
"Měla jsem tě moc ráda. Myslela jsem si, že to do začátku stačí!" Hájila jsem se. Jeho zuřící tvář si zapamatuju navěky. "Kdybys mě měla ráda, v životě bys mi takhle neublížila."
Sklopila jsem bezbranně hlavu a nepřipomínala, jak ublížil on mně. Chtěla jsem to mít už rychle za sebou. Jak asi chutná svoboda? Nikdy jsem si jí nevážila, ale věděla jsem, že od toho dne mi bude posvátností. "Nech toho, tohle přece nikam nevede. Nemůžu s tebou být z lítosti." Pevně mě uchopil za zápěstí. "Nikoho nutit do lásky nebudu!.." Pak mě pustil a rozmáchl divoce rukama: "Tak si běž! Utíkej! Mrcho! Ale nemysli si, že to takhle nechám! Nemysli si! Budeš si mě do smrti pamatovat! Tomu věř, děvko!" Ukázal mi uražená záda a díkybohu neviděl mou šťastně radostnou tvář. Byla jsem to zase já. Lehká jako pták.
Aby toho štěstí nebylo málo, den na to se do mého života vrátil Jakub. V životě nevylíčím pocity, které mě teď ovládají. Jsme spolu každou volnou vteřinu. Jakub tvrdí, že se se mnou na mé osmnácté narozeniny zasnoubí a hned po škole si mě vezme. Nechce podle svých slov ztrácet ani minutu. Hned po škole hodlám otěhotnět. Na to se těším ze všeho nejvíc. Přemýšlíme, co chceme první, jestli dívku nebo chlapce, ale ve skutečnosti je nám to úplně jedno. Užíváme si společné štěstí a všichni kolem nás chápou, co je skutečná láska. Teď hodlám žít. Nechci ztratit další roky přežíváním. Snad můžu opět důvěřovat. Snad můžu vystřídat psaní slovem. Jakub o násilnostech, kterých se Luboš dopouštěl, nic neví. Nikdy jsem mu o tom nepovídala a nikdy s tím taky nehodlám začít. Je to minulost. A je dávno pryč. Je to tedy za námi. Tak to bude pro všechny lepší. Snad to tenkrát Luboš ani zle nemyslel. Možná si neuvědomoval, jak moc mi ubližuje. Dneškem minulost uzamykám. Navěky. Začínám novou etapu a z části i ty jsi její příčina…."
Rovná půle knížky. Otočil novou stranu a dokonce se přistihl, že si usilovně přeje, ať už nic víc v deníku není, třebaže netoužil po ničem jiném než po jejím písmu, které byl ochoten číst do konce svého života. Zkrátka žádal happyend, který neexistoval. Nová strana zůstala prázdná, a když to udělal ještě tak třikrát, zmocnila se ho nepředvídatelná slabost. Takže on se skutečně nedozví, co bylo dál?
Třesoucíma rukama prohraboval list za listem, jako by mohl tu minulost ještě nějak změnit. Toužil ji najít. Chtěl ji v tomhle světě plném omylů získat pro sebe.
Pokračování objevil pár stran před koncem knihy. Jako by přesně dopředu věděla, že více místa pro své zpovědi potřebovat nebude. Zhluboka se nadechl a zpozoroval, jak moc se mu potí ruce.
To be continued...
21. října 2007 v 20:00 | Kristýnka
"Do prdele!" Vykřikl Honza hlasitě. Jedním dechem zaklapl deník a mrštil jím zlostně o zem. Tvář měl rudou nenávistí. Nedokázal se smířit s faktem, že byl někdo schopen ublížit tak hodné holce jakou byla ona. Litoval dne, kdy se Luboš narodil! Nenáviděl násilí. Proklínal všechny chlapy zmocňující se slabších holek, které neměly šanci se nijak bránit. Byl si na sto procent jistý, že mu stoupl krevní tlak a do toho všeho se mu rozdrnčel mobilní telefon na posteli. Vzal ho překvapeně do rukou nechápajíc, kdo ho může potřebovat ve čtyři hodiny ráno. Když spatřil Kamilino číslo, obrátil oči v sloup. Byla tou poslední, se kterou teď toužil mluvit. "No prosím!" vyštěkl. Kamila se usmála. "Nevrlý z toho, že vás budím, pane Zíma?" ospale se zachichotala. Honzův naštvaný výraz se ale neměnil. "Naši akorát odešli do práce. Tak si tady sama hovím v postýlce a napadlo mě, jestli si zbytek noci nechcete prohovět se mnou." V duchu okamžitě odmítl. Neexistuje důvod, proč by v takové chvíli od Anny odešel. "Nezlob se, ale zůstanu doma."
"Mám teda přijít já? Budu u tebe za minutku, to není problém," navrhla okamžitě a vymrštila se aktivně z postele přecházejíc do koupelny. "Ne, ne, tys mi nerozuměla. Chci být prostě sám."
Zklamaný výraz v Kamilině tváři nemohl zaznamenat, ale ona nebyla ten typ, který se vzdal hned při první prohře. "Honzulko, prosím tě, neodmítej mě pořád. Vždyť tě miluju a jsem pro tebe schopna udělat cokoli, copak to nevidíš?" V očích se jí zaleskly slzy a Honza, jako by to vycítil, pookřál. Nebylo fér, jak se k ní v poslední době choval. Ona si jeho zlost rozhodně nezasloužila. Nechal se obměkčit a sám nakonec souhlasil, že za ní přijde. Vypískla radostí. I kdyby chtěla, nic na světě by pro ni teď nemělo větší cenu.
S bolestí v srdci zvedl pohozený deník, omluvil se Anně a slíbil jí, že se k ní za chvíli vrátí, jako by snad jeho sliby měly pro ni nějaký význam, a pět minut po hovoru s Kamilou byl už na cestě k ní.
Vítala ho jak jinak než s láskou a vášní. Poprvé po dlouhé době jí opět podlehl. Nechal se hýčkat a nechal se hladit. Poslouchal její hlas, který mu vyznával upřímnou lásku, a byl to nakonec on sám, kdo ji začal vysvlékat a milovat se s ní. Zkoušel mít jasnou hlavu a nemyslet přitom na nic a na nikoho jiného. Snažil se Kamile všechny ztracené dny vynahradit, ale v jeho dotecích a polibcích nebylo zdaleka tolik lásky jako z Kamiliny strany. A ona to vycítila. Mazlili se dlouho a po milování zůstali nehybně ležet další čtyři hodiny. Nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Honza jednou rukou přidržoval deku, která mu zakrývala klín, a druhou přiložil na čelo a Kamile se zdálo, že zvažuje, je-li normální. Do ticha opuštěného bytu po dlouhých hodinách bdění zazněla její otázka čistě a prostě: "Myslíš na ni?" Překvapilo ho, že první, co ho napadlo, byla Erika. Až tehdy si uvědomil, že na ni myslí daleko více, než si byl schopný připustit. Začalo mu postupně docházet, že celá ta záležitost s Annou má vlastně souvislost s Erikou. Jako by každé Annino slovo Honzův dětský cit k Erice připomínalo. Jako by se snažila o to, aby pochopil, že má být s ní. Že je pro něj ta pravá. Mlčky přikývl, a tím ji postavil před hotovou věc. Opřela se o předloktí a zpod deky jí přitom vykukovalo nahé ňadro. "Myslíš si upřímně, že bys mě mohl někdy začít milovat?" Rozhodla se mluvit přímo. Už si nechtěla na nic hrát a nestála o marné doufání. Bolestně pootočil hlavou a podíval se jí zpříma do očí. Nenašel slova, kterými by ji odmítl. Bylo mu smutno. Kamila si nezasloužila takového člověka, jakým byl on. Vysvětlila si jeho mlčení správně. Kývla zlomeně hlavou a mlčky se zvedla, aby odešla do druhého pokoje. Když odcházela, pozoroval její siluetu a věděl, že je to naposledy, kdy ji takhle vidí. Vyšel po pár minutách oblečený. Našel ji sedět s hlavou v dlaních u jídelního stolu. Tiše vzlykala a Honzovi se její obraz zamlžil. Přistoupil tiše k ní a pohladil ji po vlasech. Chtěl ji za všechno poděkovat, ale dostal ze sebe pouze hořké: "Odpusť." A vlastně si ani nebyl jist, jestli to zaslechla.
" …. Nemohla jsem nic dělat. Každý můj pohyb vyjadřující odpor ho ještě více vzrušoval. Takže jsem jen držela jako raněné zvíře neschopné jakéhokoliv pohybu. Tímto se mi zhnusil tak neuvěřitelně moc! Doma jsem při vzpomínce, co se dělo, zvracela. Žaludek se mi hroutil odporem. Zkoušela jsem na to nemyslet, ale marně. Cítila jsem se pošpiněná a zneuctěná. Jako špinavý hadr! Nic víc! A to se ještě po tom našem vzájemném fyzickém "aktu lásky" dokázal zeptat, jak se mi to líbilo! Nevzmohla jsem se na nic a to se pak výsměšně otázal: "Copak je? To jsem ti tak moc vyrazil dech?" Objímal mě, když kráčel vedle mě dlouhými kroky a přitom líbal romanticky do vlasů. "Promiň mi to, ale strašně moc jsem tě chtěl. Nedokázal jsem tomu zabránit. Ta touha narostla do takového extrému…"
"Že jsi mě dokázal znásilnit?" vykřikla jsem celá na pokraji duševního zhroucení. Pobaveně se rozesmál: "Znásilnění? Co to je za slovo, prosím tě? Vždyť jsi to chtěla! Nepopírej to!" O co se snažil?! Přesvědčit mě, že jsem cvok? Nenáviděla jsem ho. Jeho postava byla daleko za obzorem. Neexistoval. Moje srdce ho neznalo. Ani ta přátelská láska o něm nechtěla nic slyšet. Zradil. Tak jako každý člověk. Od té doby, co mě zneužil, dělal, jako by se nikdy nic nestalo. ,Zapomnělo se na to..' Zůstávala jsem s ním, i když jsem ho nesnášela. Neuměla jsem mu zkrátka říct, jak to skutečně je. Byla jsem moc velký srab. A tak utíkaly měsíce. Hodněkrát mi Luboš říkával, že má strach z toho, že ho jednou opustím, a já ho ještě ujišťovala, že se to nikdy nestane. Odpověď z lítosti. Nebo možná z touhy mít už konečně pokoj. Mezitím jsem se začala více stýkat s Jakubem. Samozřejmě za jeho zády. Tohle mi dodávalo sílu. Na tohle jsem se těšila každé ráno a jen pro tenhle okamžik jsem dýchala a i tohle mi dodávalo sílu zůstávat s Lubošem.
To be continued...
20. října 2007 v 21:21 | Kristýnka
2001
"Chápu. Divíš se, proč mám deník zrovna já, která těmhle věcem abnormálně nedůvěřuje. Poslouchej. Je to pár let zpátky, co mi máma říkala, ať lidem nevěřím. "Zradit" má prý každý v povaze. Jediného člověka, od kterého se nemusíš tak podlého úderu obávat, bude vždycky tvá máma. Nikdy jsem ji nepochopila. K srdci si připouštím strašně málo lidí. Jsou to pouze ti, které znám stejně tak dobře jako tu mámu. Gabrielu stejně tak. Moje nejlepší kamarádka. Moje duše. Můj den a moje noc. Byla jako mé dvojče. Když někdo ublížil jí, ublížil tím i mně a naopak. Byly jsme na sebe fixované. Neuměla jsem si představit, že bych jí nějak ublížila. Ona nejen, že si to dovedla představit, ona to také vzápětí udělala. Přemýšlím, jak máš potom důvěřovat komukoli, když tě zradí tvůj nejbližší člověk, se kterým od dětství sdílíš cokoli? Pověz mi pak, co je důvěra a s ní související věrnost? Jak mě může někdo obviňovat, že jsem necitelná a uzavřená, když mi tohle udělá?! Kvůli poslednímu úrazu s Gabrielou mlčím. A mlčím už několik let.
A právě proto volím tuhle variantu. Píšu Tobě, protože jsi ten, kdo neumí mluvit. Snad nezradíš. Protože pokud i Ty, ztrácím naději ve spravedlnost. Já ze sebe ale musím dostat tu tíhu, kterou nikdy nikomu jinému svěřit nemůžu. Chtěla bych zase znát, co to je uléhat večer s úsměvem na rtech. Chci být zkrátka šťastná - nic víc, bože můj!
Když jsem řekla Lubošovi, že už s ním nechci nic mít, vyhrožoval mi, že to takhle nenechá, že si mám dávat pozor a nezahrávat si s lidskými city. Ale to já přece nikdy nedělala! Jak to může říct člověku, který k těmhle věcem vzhlíží s maximální úctou! Nemůžu za to, co se ve mně odehrává. Přijde mi to vůči němu i mně nefér. Myslí si snad, že když je starší, že mě má ve své moci? Že mě může zastrašovat? Odkdy je vztah vězení? Kam se vytratila něha a hluboký cit? Copak když do něj vstoupíš, musíš tam setrvat po celý život? Chci se svobodně rozhodovat! A verdikt zní: Chci od něj nadosmrti pryč!"
"Proč svítíš?" Honza sebou trhnul. Když zahlédnul stát ve dveřích mámu, upřímně si oddechl. Deník nenápadně překryl polštářem a posadil se na posteli. Věnoval mámě úsměv a ledabylé pokrčení ramen: "Nemůžu usnout," vysvětlil plaše. Hleděla na svého syna jako na zjevení. Jako by ho vůbec nepoznávala. "Tys plakal? Jsi v pořádku?" zeptala se podezíravě a vešla do pokoje, aby syna objala. Mlčel. Mámin stisk Honzu ještě více rozlítostnil. Polykal slzy a snažil se nerozplakat se před ní. Nechtěl jí přidělávat starosti. Nechtěl, aby si o něm myslela, že se zbláznil. Měla svých vlastních problémů s rozvodem dost. Jemně mámě políbil dlaň a znovu se pousmál. "Budu v pořádku. Jen tak přemýšlím o životě. Rozjímám. Čtu si staré knížky. Vzpomínám." Pohladila syna láskyplnýma očima a kývla souhlasně hlavou. "Nebudu tě teda rušit. Zkus ale brzo spát." Přikývl, ale když zmizela, zapomněl okamžitě, co slíbil, a znovu se vrátil k Anně, která se stávala čím dál tím víc jeho součástí.
"… Já si s city nezahrávám. Právě kdyby ano, zůstávám nadále s Lubošem. Ale proč lhát? Neumím to! Ach, bože, kdyby mi tak bylo souzeno být se svou láskou. Každý úder mého srdce vykřikuje Jakubovo jméno. Tolik jsem toužila být s ním, společně s ním mít děti, po jeho boku zestárnout. Věděla jsem, že toho tak moc zase od života nežádám. Toužila jsem zkrátka po svobodě. To ostatní jsem už dávno měla. Potřebuju volnost, abych se mohla rozběhnout Kubovi do náruče a šeptat mu, že odvždy miluju pouze jeho. To, co jsem cítila od začátku k Lubošovi, byla láska, jakou si mohou darovat maximálně přátelé. Větší hloubky jsem schopná zkrátka nebyla. Kde nastal ten zlom, kdy jsem začala jeho přítomnost nenávidět a být na jeho jméno alergická? Povím Ti to.
Když jsme spolu před rokem začali chodit, bylo mi třináct a jemu pětadvacet. Bral náš vztah stejně tak závazně jako manželství, kdežto já to nedokázala. Jednou večer, když jsme se procházeli v objetí a on mi šveholil do ouška, jak moc mě miluje, místo mého radostného úsměvu a zaplesání srdíčka se ozvalo pomalinku, smutně a s bolestí "buch……buch…". Přemýšlela jsem, zda-li je to to, čemu se říká pláč srdce. Snažila jsem se to zakrýt. Nekoukala jsem se mu do očí, nýbrž slepě před sebe. Změnu mého chování pochopitelně zaregistroval. "No tak, Anno, co se stalo!" vystřelil okamžitě. Zavrtěla jsem hlavou a zkusila se usmát. Marně. Měl mě možná až moc dobře přečtenou. Už dlouho. Je pravda, že mě jeho láska svazovala a brala mi dech a volnost už dávno předtím. Neměla jsem skoro na nic právo, jen na to komunikovat s ním a stýkat se pouze s ním. Jiným by to nevadilo, ale mě ano, protože jsem ho nemilovala, jak už jsem řekla, ale pouze měla ráda. Myslela jsem si, že to není rozdíl, ovšem je víc, než si může kdo myslet. Byla jsem už dlouho ve vztahu zamilovaná do Jakuba. Své první školní lásky. Byl mou oporou, porozuměním, nadějí a sílou přežít. Nikdy dříve jsem to nechápala, ale pak najednou ano a už bylo příliš pozdě. Když máte rádi a zároveň víte, co je milovat, všechno ve vás křičí touhou být s tím, ke komu cítíte ten hlubší cit.
Někdo si mohl myslet, že je Luboš pedofil, když se mnou chodil a bylo mu jedno, kolik mi je, ale já věděla, že mě obdivuje jako osobu, že nejde o sex nebo pouze fyzický zjev. Povídal o mně, že mám andělsky čistou duši. Možná mě tyhle řeči dostaly, co já vím? Možná proto jsem s ním byla. Zkoušela jsem se do něj i zamilovat, ale srdce neoklameš. A pak jednou udělal to, co udělal, a já věděla nadobro, že od něj musím co nejdál.
Procházeli jsme se polními cestičkami. Bylo krásné horké léto. Počasí jako vymalované. Cítila jsem se šťastná. Bylo to kvůli slunci, na kterém jsem závislá, a když hladilo moji zimou prokřehlou kůži, bylo mi jedno, že je vedle mě právě on. Byla jsem šťastná a radost jsem rozdávala. Jako bych zapomněla na všechny svoje tajné pocity a užívala jsem si radost na maximum. Smála jsem se, skotačila, skákala Lubošovi na záda, zpívala veselé písničky, bylo mi zkrátka krásně. Dlouhou dobu se se mnou také smál, ale potom mě najednou bez varování chytil za ruku a prudce se mnou trhl. Sletěla jsem do žita. "Co to děláš?" křikla jsem ještě s veselým podtónem stále v domění, že pokračujeme ve hře. Když jsem ale viděla jeho oči, pochopila jsem, že se o žádnou hru nejedná. Znenadání se na mě vrhl. Z očí mu šlehaly jiskry, které odhalovaly jeho pravé já, které jsem dosud neznala a po nocích se modlila k Bohu, ať nikdy nepoznám. Děsil mě. Jedním tahem mi rozškubl sukni a dychtivě mě osahával. "Luboši, prosím tě, nech toho!" mračila jsem se a snažila ho ze sebe setřást. Srdce jsem měla až v krku. Slibovala jsem mu, že se s ním vyspím. A vlastně jsem to slibovala dlouho, ale věděl to stejně tak jako já, že jsem se do toho moc nehnala. Rozhodně jsem se nechtěla vyspat s někým, koho nemiluju. Chytil mi křečovitě ruce a já se nemohla ani pohnout. Všechno uvnitř mě zoufale žadonilo o slitování a pomoc…."
To be continued...
20. října 2007 v 21:18 | Kristýnka
"To je gól - tím mi chceš teda naznačit, že když jsi se mnou, myslíš na úplně cizí a navíc mrtvou holku?" Cítila se ponížená. Rudla v obličeji a Honzovi najednou už nepřipadala tak půvabná, jako když se rozlítila první večer. "Není cizí! To je to, co nedává smysl. Chápeš?" nevzdával se. Marně se snažil Kamilu přesvědčit, že není cvok a že všechno dává rozumný smysl, ale sám věděl, že si v tom nevěří ani on sám. "Poslyš," rozhodla kompromisně, "já udělám všechno, co bude v mých silách. Nenechám tě v tom samotného, ano? Ale ty mi zase musíš slíbit, že budeš spolupracovat. Že budeš dělat všechno pro to, abys na ni zapomenul." Mluvila teď naopak tiše a jemně ho přitom držela za ruku, aby cítil trochu lásky z toho kusu, který mu dávala. Dlouho bylo ticho. Seděl před ní na kraji postele se sklopenou hlavou a zarytě mlčel. Litoval najednou toho, že ji Kamile představil. Měla zůstat jen v jeho mysli. Byla to chyba, kterou chtěl zoufale vrátit zpátky. Zvedla mu bradu a podívala se mu zpříma do očí. Byly plné slz. Zabodlo jí u srdce. Zachvátil ji panický strach, že ji kvůli takové hlouposti, kvůli takovému úletu opustí. Nepřežila by to. Potřebuje být s Honzou a taky potřebuje cítit jeho lásku. "Honzíku?" vybídla ho k souhlasu. Rychle kývl hlavou jen proto, aby měl od ní pokoj. Když nad tím později uvažoval, pochopil, že bude víc než správné spolupracovat. Jde přece především o jeho dobro. Navíc má už dost let na to, aby se platonicky zamilovával.
Kamile udělal radost, ale sám se omluvil, že půjde raději domů. Chtěl být sám. Nevěděl, k čemu mu bude samota, ale chtěl být bez Kamily. Její láska ho ničila. Nebo to byl jen dojem? Možná by ho teď ničila každá láska. Každá kromě jediné.
Domů chvátal z jednoho prostého důvodu. Nechtěl se kolem hřbitova loudat. Měl strach, že by podlehnul. Slíbil Kamile, že se pokusí. Podařilo se mu hřbitov proběhnout, pocity ovšem nezpomalil. Dobíral si ho pocit viny, že ignoruje Anninu prosbu, a ke svému údivu ho neuspokojoval fakt, že neignoruje prosbu Kamily.
Vletěl do bytu, který sdílel spolu s mámou, v rychlosti si vyzul boty a co nejrychleji zapadl k sobě do pokoje. Když za ním těžce zapadly dveře, poslední, co si pamatoval, bylo, že se ve své vlastní posteli srdceryvně rozplakal.
Probudil se uprostřed chladné noci. Posadil se na posteli a cítil se o mnoho lépe. Možná to zapříčinilo teplo domova a samota, kterou prostě potřeboval. Teď měl na všechno čas. Nic ho nehonilo. Nikam nespěchal. Přemýšlel o sobě - což udělal poprvé v životě. Nikdy dříve se nad svým způsobem života zbytečně nepozastavoval. Nepochyboval totiž o tom, že je správný. Teď bylo všechno naprosto jiné. Opřel se zády o polštáře, nohy si skrčil k bradě a ve tmě pokoje rozjímal nad posledními dny a roky života. Rozebral si všechno do nejniternějšího detailu a polohlasně mluvil o svých pocitech. Pocit, který má díky Kamile, pocit, který míval u Eriky, a pocit, který zná pouze díky Anně. Touha být s ní ho spalovala. Šel by i na konec světa, jen aby měl tu čest ji poznat. Chyběla mu přítelkyně. Žádná partnerka, pouze kamarádka, které se může svěřit se vším. Potřebuje takovou, která se mu nevysměje.
Najednou si uvědomil, že jen on může být strůjcem svého vlastního štěstí. Že vlastně vůbec nepotřebuje pomoc Kamily, on totiž nepotřebuje vůbec žádnou pomoc. Je naprosto v pořádku a bude si dělat to, co chce. Dělával to celý život a tak to tak bude dělat i dál. A pokud to Kamila nepochopí, není pro něj zkrátka ta pravá! Při té úvaze vstal tvrdošíjně z postele, rozsvítil světlo a začal se oblékat. Bylo jasné, že hřbitov otvírají až v šest hodin ráno, ale on nehodlal čekat. Ztrácet ani sekundu nebylo prostě možné. Půjde tam hned a přeleze i zeď, pokud to bude nutné. Ani se nepozastavil nad tím, že pro žádnou jinou a tedy živou holku nic podobného nikdy neudělal. Ale asi to byl záměr, protože by se opět musel sám sebe ptát, proč to dělá u Anny. U holky, kterou zná pouze jeho fantazie. Možná proto ho tak přitahuje. Protože je symbolem dokonalosti, kterou poznal jen jednou v životě. V časech, které jsou tak daleko za ním i za Erikou.
Chvátal nočními ulicemi jako smyslů zbavený. Vzduch byl studený a pronikal oblečením až ke kostem. Dech se měnil v páru. To ho ale nezastavilo. Naopak ještě více pobízelo. Ten večer nesněžilo, místo toho pofukoval chladivý vítr, který byl v nárazech tak silný, že Honzu někdy úplně zastavil. Jako by bylo všechno proti tomu, aby za ní šel. Prosila ho minulou noc, aby ji nenechával samotnou, a on se v duchu proklínal, že se nechal zmanipulovat a trvalo mu to tak dlouho.
Zastavil se vyčerpaně u cíle. Zbytečně zkusil vrata, jsou-li odemčená, věděl odpověď už dávno předem, a proto ho výsledek zjištění nepřekvapil. Oběhl hřbitov ze všech stran a objevil díru v prorezivělém plotu. Dalo mu to práci, ale dostal se dovnitř. Fakt, že stojí na půdě, na které je i Anna, mu vykouzlil vítězný úsměv na rtech.
Každá řada hrobů byla osvětlena jednou lampou, takže díkybohu nebloudil dlouho. Brzy našel místo, kde se prvně setkali. Když se zastavil u jejího hrobu, měl pocit, že sní. To přece nemůže být skutečnost, že je konečně u ní. Všechno maximálně prožíval. Každému by musel připadat jako blázen. Asi by to nikomu ani nevyvracel. Pouze on věděl, že to dělá jen pro ni. Že na něj čeká. Najednou nevěděl, co dělat. Stál tam, hleděl na ni a ona byla slepá. Promluvil k ní a ona byla hluchá. Nohy se mu podlamovaly únavou. Posadil se na svou starou lavičku a nespouštěl z hrobu oči. "Jsem tady, jak jsi chtěla. Už nikdy nebudeš sama. Toho se neboj." Slepě zíral na datum jejího narození a pak si uvědomil, že pláče a že cítí strašný pocit osamělosti. Začal jím lomcovat chlad a ospalost. Opřel si lokty o stehna, hlavu si schoval do dlaní a plakal jako dítě, kterému máma krutě vysvětlila, že Ježíšek prostě neexistuje. A pak si toho všiml. Bylo to vlastně k neuvěření. V takové tmě a v takovém stavu. Jen zvedl hlavu jako na popud její výzvy a upřel zrak do místa, kde ležela menší ušmudlaná knížka. Srdce měl až v krku, když se pro ni natahoval. Slabost a energie se vzájemně mísila v jeho žilách a vydávala příjemné mrazení v konečcích prstů, které držely objevený skvost, ještě před chvilkou zapadlý kdesi v rohu. Neváhal a hned ji otevřel. Když spatřil na první stránce rukou napsané "Deník", hlava se mu zamotala nepopsatelnou radostí. To, že má v rukou deník, znamenalo totiž daleko víc! Totiž důkaz, že jeho pocity nebyly plané. Sevřel ho pevně v ruce a rozběhl se okamžitě domů jako školák, který objevil ten nejdražší poklad, a v hlavě mu šťastně zvonilo: "Děkuju, Ann!"
Byl promrzlý až na kost, ale chlad nevnímal díky obrovskému štěstí, které ho ten večer potkalo. Bláhově vzpomínal, kdy byl naposledy takhle unešený. V mysli se mu opět vynořila Erika, ale nepřemýšlel nad ní dlouho. Byl celý nedočkavý z toho, co bude číst. Těšil se na to, až se mu díky deníčku obraz fantazie ještě více rozšíří.
Písankově úhledné písmo Honzu přesvědčilo, že nebyl daleko od její možné charakteristiky. Pečlivá, lásku dávající, božská, nádherná.
Když listoval stránkami, cítil se strašně zvláštně. Pohlcovala ho minulost a on vnímal, že ho Annina ruka vtahuje do už ničím nezměnitelných dějin. Knížka byla cítit pachem hniloby. Jak dlouho tam vlastně ležela? Kolik lidí to už mělo v rukou? Nebo to měl najít zkrátka pouze on? Co když je jediný, kdo ji může pochopit? Ale zase - proč on? Co má taková zatrpklá duše, co jiní vnímaví lidé ne? Přestal nesmyslně uvažovat. Prsty se mu rozklepaly touhou dotýkat se Annina života a zkoumat ho pozorně bod po bodu.
Písmo bylo úhledné, ale místy rozmazané. Přemýšlel čím. Kapkami deště, sněhu nebo snad ještě jejími slzami?
To be continued...
20. října 2007 v 21:15 | Kristýnka
...Věnováno všem, kteří příběh pochopí...
(gramaticky upravil Heartsong)
Pozoroval postavy hledící za šouravě spouštějící se rakví a ani nedutal. Bolest a tísnivá atmosféra poletující mezi lidmi by se dala klidně krájet. Když zavřel oči, vnímal pouze smutnou melodii a vzlyky sklíčených lidí. Nepřibližoval se k nim ani na krok. Stál od nich dostatečně daleko na to, aby je nerušil, a naopak dostatečně blízko, aby na všechny viděl.
Zkoumal jejich nářkem zkřivené tváře, pozoroval vratké postoje na spadnutí, a kdyby se soustředil ještě více, určitě by uslyšel jejich zoufalé vnitřní hlasy prosící o milosrdný návrat zemřelého.
Přemýšlel nad tím, jak neuvěřitelně rychle dokáže člověk z našich životů, které s námi sdílel, zmizet. Hlava se mu nad tou myšlenkou zatočila. Honzovi nikdy žádný blízký člověk neodešel, kromě táty, který se od nich odstěhoval, a tak se mohl jen domnívat, co ostatní pozůstalí prožívají. Když byl mladší, považoval svou neznalost smrti za úspěch. Málokdo byl na tom stejně jako on a ostatní by mu mohli gratulovat a závidět. Postupem času si ovšem uvědomil, že kvůli tomuhle nedostatku stále nemůže být člověkem. Znal se moc dobře a věděl, že nepatří mezi Boží oblíbence. Choval se jako zmetek. Věděl o tom, ale ovládat se neuměl.
Vzpamatoval se, až když hudba ještě více zesílila a lidé se uvedli do pohybu. Odcházeli od rakve a opouštěli tak zemřelého, kterého vrátili do náruče matce Zemi.
Také se probudil a odešel se posadit na nejbližší lavičku. Bylo mu chladno na ruce, tak si je schoval do kabátu.
Nebe bylo tmavé a padaly z něj chladivé vločky sněhu. Chodíval sem poslední dobou často. Ani sám nevěděl, co od tohohle místa žádá a co od něj čeká. Jediné, co věděl, bylo, že zde nacházel klid a soukromí. Cítil se dobře. Možná až moc dobře.
Honzovi bylo dvacet let. Na svůj věk byl velmi inteligentní a pohledný. Všechny dívky v okolí mu ležely u nohou. Řídil se heslem "užívej si, dokud to jde". Netoužil po žádném trvalém vztahu. Zatím nenašel žádnou dívku, která by ho připravila o rozum a srdce. Zkoušel jednu po druhé, hodnotil je a sbíral zkušenosti. Jeho nejdelší vztah byl na základní škole. To se svou nejlepší přítelkyní Erikou chodil tři roky. Nebyla snad věc, v čem by si nerozuměli. Měli podobný smysl pro humor, podobný styl uvažování. Tu jedinou miloval. Nakonec ho stejně jako všechny holky po ní začala štvát. Tedy s tím rozdílem, že jeho štval víceméně jejich vztah, ne samotná Erika. Nedokázal se smířit s tím, že své mládí stráví po bohu jen jedné jediné holky. Bůhví proč toho chtěl v životě stihnout co nejvíce a litoval každé promarněné sekundy.
Teprve když mu na nose ulpěla vločka, která ho zastudila, uvědomil si, že upírá zrak na mramorový náhrobek tyčící se před ním. Bylo do něj krasopisně vytesané jméno "Anna Martínková 14. 12. 1987 - 7. 2. 2003". Rozhlédl se. Kolem náhrobní desky nikde nic. Jen zasněžená polorozbitá váza a v ní pár uschlých sněhem pocukrovaných květin.
Tělem mu projel ostnatý drát, když si představil, kolik lidí kolem sebe za život měla a teď si na ni málokdo vzpomene. Vyděsila ho myšlenka, že by to tak jednou mohlo dopadnout i s ním. Každopádně byl na dobré cestě. Nedokázal do plic nasát vzduch. Nikdy nepřemýšlel nad tím, že by se mohlo některé z jeho přítelkyň nebo rodině něco stát. Nikdy nepřemýšlel dokonce nad svou smrtí. Ovšem díky Annině věku si uvědomil, že všechno jde bez upozornění ráz na ráz. Ježily se mu chlupy panikou. Nepřítomně před sebe hleděl a uvnitř jeho nitra se mísilo cosi zvláštního. Byla to úzkost, kterou neznal. Jeho mysl si okamžitě vytvořila živou šestnáctiletou dívku, která se na něj usmívala hlubokýma modrýma očima. Když si představoval, kolikrát ji mohl náhodně během svého života potkat, rozklepalo se mu celé tělo. Bylo to poprvé, co byl smrti takhle nadosah. Chtěl se zvednout, protože mu nebylo dvakrát nejlépe, ale k pohybu se nedonutil. Zůstal tam seděl ještě další dvě hodiny. Najednou se mu od ní ani nechtělo. Měl pocit, jako by byl jejím přítelem, a nechtěl ji opět nechat samotnou. Když se ovšem začalo stmívat, vzpomněl si, že slíbil Kamile, že se za ní zastaví. K odchodu se nutil. A když opouštěl bránu městského hřbitova, cítil se, jako by Annu zradil.
Kamila bydlela od hřbitova necelý kilometr, ovšem ani tohle Honzu nezachránilo od její naštvanosti. "Kde sakra jsi! Byli jsme domluvení v šest, pokud si vzpomínám!" vítala ho výčitkou. Pousmál se. Musel uznat, že jí to i takhle sluší. Byla mladší než Honza o pár let a studovala medicínu. Byla to chytrá a moc hezká holka. Obdivoval její postavu a jemnou tvář, která mu neustále připomínala něco z minulosti. Snad měla střípky z Eriky. Snad byla Kamila tou, do které by se mohl jednou zbláznit. Na Eriku rád vzpomínal. Dokonce se jednou přistihl, jak lituje toho, že ji opustil. Hledat se ji ale nikdy nepokoušel. Znamenala zkrátka minulost. A v té se nepřehraboval. Ostatně kdyby to dělal, nezbýval by mu čas na nic jiného. A jeho cílem bylo zbytečně neztrácet ani sekundu.
"Omlouvám se, něco mi do toho vlezlo." Nehodlal se přiznat, kde opravdu byl. Nedůvěřoval jí natolik, aby jí odhaloval své slabé stránky. Nebyl si ani jist, jestli by je pochopila. Zkoušet to rozhodně nehodlal. Ještě chvíli se na něj mračila s razantním postojem - ruce v bok, ale když se na ni nepřestával culit, i její zloba roztála. Koneckonců bylo jedno, kde byl. Přišel. A to bylo to hlavní. Nemohla se ho dočkat a měla strach, že by si mohl naplánovanou schůzku rozmyslet. Moc dobře znala řeči, které kolem Honzy kroužily. Nic ovšem neměnily na tom, že ho milovala. Její láska byla tak veliká, že byla dokonce schopna čekat, kdy si ho získá i ona.
Pevně objal její pas a začal ji líbat na krk. Zavřela oddaně oči a vychutnávala si dotek jeho rtů, který ji vzrušoval. Nohou obratně zabouchnul dveře a bez svolení a v Kamilině citovém bezvědomí ji odváděl do jejího pokoje. Okamžitě procitla, když na svém jazyku ucítila chuť toho jeho a začala ho chtivě svlékat. Na takové tempo nebyl připravený, ale rád se mu podvolil. Sám musel po chvíli uznat, že milování s ní bylo i podle jeho měřítek víc než jen nádherné. Její divoké pohyby ho vzrušovaly a dodávaly mu novou energii. Když vedle ní oddechoval a nabíral zpátky ztracenou sílu, přemýšlel o ní a o tom, co k ní cítí. Je to přátelství, nebo to už tuhle pomyslnou hranici překročilo? A podle čeho to vlastně pozná? Vzpomněl si na Eriku a snažil se je srovnat. Bohužel měla Erika stále něco navrch. Snad proto, že jeho cit k ní byl tehdy ještě dětsky čistý. Neposkvrněný sexem. Více se jí otvíral a byla vlastně jediná, komu z těch všech věřil. Přemýšlel, že by ji přeci jenom mohl zkusit najít. Popovídat si s ní. Zavzpomínat na staré časy. Jak moc se ani změnila? Když ho ale Kamila pohladila po potem orosené hrudi, jeho mysl už zcela patřila jen jí.
Musel od Kamily brzy odejít, protože bydlela s rodiči, kteří se měli vrátit z práce a nepatřili zrovna k těm nejtolerantnějším lidem. Pro Honzu to nebyl problém. Stihli se milovat ještě jednou. Když ho Kamila kolem desáté hodiny večer vyprovázela a při loučení mu zašeptala, že ho miluje, tvářil se překvapeně. Když odešel, přemýšlela, proč ho její vyznání tak šokovalo. Nevěděla totiž, že byl překvapený ze své vlastní odezvy, kterou v něm její slova vyvolala.
Domů odcházel hluboce zamyšlený. Mísily se mu v hlavě tři ženské postavy. Erika, Kamila a Anna. Annu si vymýšlel a tvořil podle své vlastní fantazie, ale i přesto věděl, že jsou všechny naprosto odlišné. Erika byla Honzova duševní a nejhlubší láska, Kamila představovala vodní hladinu. Když jí nikdo nezadával důvod, zůstávala klidná a čarovně nádherná a stačil vítr, aby se rozvířila divokostí a nezkrotnou vášní. A Annu viděl jako jemnou nenápadnou bytost. Se světlými kadeřavými vlasy do půli zad s hlubokým modrým kukučem, který už od pohledu hladil a dodával lásku všemu okolo.
Kráčel pomalu zasněženými vydlážděnými chodníky a jako pokaždé hleděl před sebe. Ruce měl složené v kapsách dlouhého černého kabátu, do kterého se sem tam přikrčil, aby se trošku zahřál. Krátce střižené černé vlasy sahající maximálně do půli krku cukroval jemný snížek. Jeho obličej byl maximálně zaneprázdněn úvahami, ale nebylo kolemjdoucího, aby se nad jeho ostře řezanými rysy, které dodávaly obličeji ten správný šmrnc, nepozastavil. Vypadal jako manekýn z časopisu nejmódnějšího oblečení.
Najednou se zastavil. Stál u hřbitova. Srdce uvnitř těla zběsile bušilo a on měl dojem, že ho Anna žádá, aby za ní ještě na chvíli, než skončí den, přišel. Nerozhodně přešlapoval. Tep se mu zrychloval touhou vkročit dovnitř, ale brzdily ho vlastní pocity, kterým přestával rozumět. Nazýval se bláznem. Přestával se mít pod kontrolou.
Bez přemýšlení se vydal vpřed. Chůzi neregistroval. Procitl ve chvíli, kdy lomcoval s klikou brány. Bylo zamčeno. V očích se mu leskl stín zklamání a zároveň pocit úlevy. Co se to s ním dělo? Nepoznával se. Půjde domů. Vyspí se z toho a další den si už možná ani nevzpomene.
Poprvé za život cítil, že se chlácholí a neříká si pravdu. Je blbost, aby zapomněl. Něco je ve vzduchu. Něco naprosto odlišného než věci, se kterými se běžně stýkal.
Hustě sněžilo a on neviděl na krok. Postupoval krokem. Duše po tělu pokřikovala, aby si pohnulo, že nemají čas, ale tělo neposlouchalo.
Najednou ji jeho oči spatřily. Panebože! Byla stokrát nádhernější, než jakou si ji kdy představoval. Štíhlou postavu obepínala průsvitná látka, která odhalovala Anniny dokonalé křivky. Zapotácel se nad půvabem, který z ní vyzařoval. Vlasy měla husté a plály jí ve větru. Sem tam se dotkly jejích ňader, sem tam pohladily její tvář. Honza natahoval ruce. Chtěl se svého anděla dotknout. Alespoň na chvíli. Měl strach udělat jakýkoli nový krok v obavách, že ji vyplaší. Byl to přece jen přízrak. Jeho nejsladší vidina, která probouzela v jeho srdci zapomenutou lásku a teplo domova. Nemohl vydržet. Zvedl nohu. Krok. Anna zůstávala na svém místě. Dodalo mu to odvahu a přiblížil se o pár dalších kroků. Byl jí teď tak blízko! Omdléval v tom neskutečném pocitu blaha. Bylo to duševní vyvrcholení, kterého může dosáhnout pouze nezkažená duše, kterou měl před tolika, tolika lety. Zvedl ruku a chtěl se jí dotknout. Když se opět podíval do jejích očí, ucítil ostrou bolest u srdce, kterou vyvolaly Anniny slzy. "Neplač, proboha neplač!" kroutil zdrceně hlavou. Neposlouchala ho. Naopak ronila jednu slzu za druhou. Koulely se po jejích bledých tvářích a Honzu zachvátila ničivá bezmocnost. "Neopouštěj mě! Nikdy mě víckrát neopouštěj! Nechci být sama. Už ne!" Užasle pootevřel ústa. Její hlas tak dokonale znal. Tělo se mu rozklepalo pod tíhou nevědomého poznání. A než se jí stihl optat, kdo je, probudil se u sebe v posteli.
Dlouze seděl mlčky na posteli s hlavou v dlaních a hledal ke svým otázkám klíč. Nikdy nevěřil na přízraky, na anděly a démony, na Boha a ďábla, na věrnou lásku a spravedlnost, na symboly a znamení. Nic v jeho životě nebylo ničím z toho poskvrněno.
Nikdy dříve si taky nebyl vědom, zda-li si pamatoval nějaký sen. Měl za to, že i sny jsou vymyšlenou báchorkou pro zmanipulované lidi.
Upřímně si ani nemyslel, že tohle mohl být sen. Bylo to živé jako skutečnost. Viděl ji stát blízko sebe. Viděl ji plakat a slyšel ji mluvit. Z realistického hlediska to není možné. Jak si může mysl vzpomenout na hlas, který nezná? Jak si může vybavit tvář, kterou nikdy neviděl? Fantazie? Může to tak být, ale Honza za tím cítil daleko více.
Byl z toho tak zmatený, že si toho všimla brzy i Kamila. "Co se děje? Poslední dobou s tebou není žádná řeč. Něco se stalo u vás doma? Pohádali jste se s mámou? Volal ti táta? Lásko, copak je?" Když ho oslovila lásko, zkameněl. Chtěl na ni zakřičet, ať mu tak už nikdy neříká. Cítil, že je to nefér vůči Anně. Jakoby chodil s ní a ne s Kamilou. Všechno uvnitř něj nekontrolovatelně bláznilo.
Proto se rozhodl nějaký čas nechodit na hřbitov a zkoušel si sám sobě namluvit, že Anna neexistuje. Ale to ho uvedlo do ještě hlubších depresí. Došlo to dokonce tak daleko, že když se s ním chtěla Kamila milovat, nervově se sesypal. Na sex neměl delší čas už ani pomyšlení. Zvedal se mu žaludek při představě, že by se měl s Kamilou milovat. Měl o sebe strach, protože si zároveň všechno své nepřiměřené chování uvědomoval. A tak se Kamile svěřil. Řekl jí všechno a zároveň cítil, jak moc se mu ulevilo. Kamila ho ale nechápala. Přesně tak, jak předpokládal.
To be continued...