close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Dereck Wolfangh Antonio von Montherack

Část XI.

6. února 2008 v 20:34 | Nympha
Jakmile Margareta otevřela dveře, upřel se na ni pohled tvrdých nepřátelských očí, které patřily černovlásce s drzým výrazem ve tváři a s černou koženou minisukní sahající sotva pod zadek,,Zavolej mi Derecka!" štěkla, přežvykujíc u toho žvýkačku, co následně vyplivla na trávník. ,,Co mu chceš?" nasadila Margareta výhružný ostrý tón a nedůveřivě si měřila onu vetřelkyni ve vyzývavém oblečku. ,,A co je ti potom? Já chtěla zavolat Derecka a jelikož ty budeš asi nějakej poskok v tomhle domě, tak máš držet hubu a zavolat mi ho." To bylo příliš… ,,Co si myslíš? Ty.." ,,..Marge? Kdo je tam?" z chodby se ozvaly kroky. Jak jinak než Dereckovy. ,,Leticie?!" vykoukl zcela nečekaně zpoza Margarety, která o krok ustoupila. Ona nadmíru drzá osoba vyloudila na rtech odzbrpjující úsměv a svůdně mrkla svými dlouhými řasami. Pohled slečny jmenované však na Derecka očividně neplatil. ,,Co tady sakra děláš?" to opravdu neznělo příliš okouzleně… ,,Něco mi dlužíš, zlatíčko, le sestřenku nech doma, ano?" opovržlivě pohodila hlavou směrem k Margaretě. ,,Tak hele, tohle není žádná moje sestřenka, ale moje přítelkyně." Objal Marge kolem psau a přitáhl si ji k sobě, ona dívajíc se na rychle se měnící výraz v Leticiině tváři spolupracovala, ač to bylo pro ni nečekané. Přivinula se k Dereckovi. ,,Ale to byla sázka, ty pitomče!" ,,Organizoval to Max, tak si to s ním běž vyřídit a neotravuj. My tu máme s Marge ještě něco na práci.." jeho lišácký úsměv byl nanejvýše provokujícím. Zabouhnul Leticii dveře před nakrčeným nosánkem, zmohla se jen na hloupé ,,Ale…" poté vztekle kopla do vstupní branky ,,Margaret! Taková …. husa!"
,,Tak já jsem tvá přítelkyně? A odkdy jako?" trochu nedůtklivě s od něj odtáhla. Malinko zaváhal ,,Od teď?" na odpověď nechtěl čekat, možná se jí trochu bál? Zase jí byl až nebezpečně blízko. Pomale se začínala topit v hloubi neklidného oceánu. Modř jeho očí jako by bylo ještě temnější… I přesto nepatrně couvala. Najednou však neměla kam. V úniku jí bránily domovní dveře. Vždyť vlastně ani utíkat nechtěla.. Políbil ji. Nejdříve pomaličku a něžně, ale po chvíli začaly být jeho polibky naléhavější a jeho jazýček si začal klestit cestu k tomu Margaritinému. Dereck si najednou připadal, jako by nikdy nic podobného nedělal, ačkoliv to nebyla pravda... S Margaretou bylo všechno tak jiné.. Intenzivnější a nové. Hladil ji po bocích a vnímal její nejdříve letmé doteky na svých prsou a krku. Když mu její ruka zabloudila do vlasů, rychle se odtáhla.. ,,Počkej.." tázavě na ni pohlédl ,,…co jsi myslel tím, že máme ještě něco na práci?" ,,No prostě nějakou práci.." Zazubil se Dereck a popadl ji do náruče. ,,ááá..co blbneš?" vypískla Margareta a nic podobného nečakajíc začal se smát ,,Pusť! Já chci na zém..!" ,,Tak pozor, vážená, právě si odnáším princeznu do svých komnat. Já jsem teď totiž drak, aby bylo jasno!" to Marge rozesmálo ještě víc. Na druhou stranu samým smíchem ani nemohla vzdorovat a tak se přestala dožadovat svého spuštění na pevnou zem. ,, co když princezny nemají rády ještěry? Drak je přece přerostlej okřídlenej ještěr." ,,Tak tě budu muset unýst dřív, než se stihneš ubránit." A už s ní běžel po schodech nahoru do svého pokoje….
To be continued...
N.v.M.

Část X.

22. prosince 2007 v 20:34 | Nympha
Netušil z jakého důvodu, ale náhle mu události již dávno zapomenuté vyvstaly před očima, jakoby se snad právě před chvílí udály. V myšlenkách začal proplétat přítomnost s minulostí… Leonardo a Margareta? Její strýček? A on dědicem…? Jakým dědicem? Čeho?
Chvíli šel zpět po kolejích, ale za za moment z nich sešel a vydal se k řece. Nějak ho přešla nálada hrát si s ostřením či kompozicí v hledáčku fotoaparátu, což u něj bylo navýsost neobvyklé. Šel jako tělo bez duše a Slunce začínalo hřát. ,,Vždyť už je vlastně jaro. To je strašný, jak ten čas letí…Nikdo ho nemůže zastavit…A pak, že perpetum mobile neexistuje…" přemítal a jeho kroky se postupně stáčely zpět k domovu. Však již bylo na čase se vrátit, mohlo být něco k poledni.
Leonardo se z domu vytratil něco kolem patnácté hodiny. Nebylo to nic zvláštního a Dereck si toho všimnul až když zjistil, že v garáži chybí otcovo auto. Nebál se mluvit s Margaretou v otcově přítomnosti v domě, ale zkrátka se týž den z nepochopitelných důvodů poněkud zdráhal prohodit s ní byť jen pár obyčejných slov. Proč? To nevěděl a nenamáhal se hledat odpověď.
,,Jak je ti?" Margareta se s překvapeným výrazem ve tváři odvrátila od knihy. ,,Dobře." Mírně pohodila hlavou a snažila se při tom tvářit, jakoby vše bylo v nejlepším pořádku… A také, že bylo, alespoň na první pohled určitě. ,,Tak mě napadlo.. Nechtěla by ses jít třeba na chvíli projít? Myslím, že to tady moc neznáš, ne? Tak bych tě tady mohl provést.." Jak ráda by řekla ano, ale večer respektive na šestou hodinu večerní měla domluvenou schůzku s Leonardem u Černého jezdce a tam jít bezpomínečně musela. ,,Ráda bych šla, ale mám domluvenou schůzku s jednou známou. Kdysi se sem odstěhovala a od té doby jsme se neviděly, tak třeba někdy jindy.." ,,Škoda." Dereck se snažil působit na Margaretu lhostejným dojmem, ale evidentně se mu to příliš nedařilo….
,,A co to vlastně čteš?"změnil rychle téma a posadil se k ní na gauč. Margareta zavřela knihu a ukázala mu její přední stranu. ,,Ve víru vášně… Jo, tak to musí být určitě zajímavý počteníčko.". Obdaroval ji šibalským úsměvem. Náhle u ní seděl tak blizoučko až se jejich těla lehce dotýkala. Objal ji kolem ramen. ,,Dneska dopoledne jsem se byl podívat k řece. Je tam pěkně, někdy tě tm vezmu, když budeš chtít. Jen si to představ… Kvetoucí stromy, šumící splav, zpívající ptáci…" Měl nádherně melodický a uklidňující hlas, když takto vyprávěl.. Nohy jež měla překřížené před sebou si složila vedle sebe a hlavu si opřela o jeho hruď. Dereck nasával omamnou vůni jejích vlasů a pozvolna se jí nechával unášet až mu pojednou došla slova. A tak tam jen tak tiše sedil a on ji hladil po paži. Po pár okamžicích se Margareta znenadání sesula do klubíčka a položila si hlavu na jeho klín. ,,Když jsem byla ještě malá a Josh nebyl doma, lehávala jsem mamince takto na klíně, říkávala mi pohádky.. Ona uměla nádherně vyprávět. Vyprávíš skoro jako ona… Když mi umřela babička, maminka mi řekla, že dobří lidé se vracejí zpět v podobě jiných hodných osob. Střípek něčeho, co měli se dostane do někoho, kdo nám kdy bude blízký..Pak maminka umřela… Vyprávíš zrovna tak pěkně jako ona, i když neříkáš pohádky… Promiň.. Je to hloupý, ale..Cítím to tak.." ,,Není to hloupý… Taky už nemám maminku…" při těch slovech mu tělem proběhla vlna neklidu, snad ona vzpomínka…
Margareta se natočila tak, aby mu viděla do tváře a chvíli ji pozorovala. Její výraz se jí zdál neklidný a zadumaný. Za moment se otočila docela. Pohladila jej po tváři a zvedla se až skoro do polosedu. Dereck pokrčil nohu, aby jí mohl podložit záda. Vpíjeli své oči jeden do druhého. Tak hluboký nekonečný a vroucný pohled… Naklonil se k ní ještě blíže a bříšky prstů odhrnul neposedný prámínek vlasů, jenž jí spadl do obličeje. Jeho prsty si hledaly cetičku od čela přes líce.. Putovaly po bělostné kůži na jejím hrdle… Nechávala se unášet něžnými doteky na její rozpálené kůži a slastně přivřela oči. Na to Dereck čekal. Měkce se dotkl svými rty těch jejích a jemně přes ně přejel špičkou jazyka. Věděl, že teď je jeho, když … ,,Crrr-crrrr" Margareta se mu vytrhla z náruče jako vyplašené ptáče, jež překvapil výstřel z brokovnice a ono nyní zběsile odlétá do bezpečí. Někdo stál za domovními dveřmi a nezbývalo než jít otevřít.
To be continued...
N.v.M.

Část IX.

11. prosince 2007 v 20:42 | Nympha
Dereck nahlédl do otevřené místnosti a nestačil zírat. Místnost vypadala skoro jakoby v ní někdo přebýval! Uprostřed ní byla bedna, jež sloužila nejspíš jako stůl, jelikož vedle ní byla druhá menší, která mohla výborně posloužit místo židle. V rohu místnosti ležel pohozený spacák na jakýchsi podivných matracích. To místo sloužilo, jak jinak, než ke spaní. V protilehlém rohu se nacházel kovový kbelík sloužící jako provizorní ohniště. Místnost nepříjemně čpěla močí. Dereck se malinko poděsil… ,,Co když příjde ten, kdo tu spává?" Avšak tuto obavu vzápětí zahnala dětská zvědavost. Povšiml si poličky s pár knihami a dřevěnou truhličkou nad provizorním lůžkem. Sundal truhličku z police, položil si ji na bednu, jež sloužila jako stůl a se zatajeným dechem do ní nahlédl…
Byla v ní uložena nádherná dýka se stříbrnou čepelí a pozlacenou rukojetí, na které se skvěl zvláštní symbol - meč, okolo něhož byl propleten smaragdový šál. Dereckovi se dýka neuvěřitelně líbila. Nemohl uvěřit, že ve staré továrně naše takový poklad. Zatoužil si ji ponechat, avšak zvědavost mu ještě nedovolovala odejít ať už s dýkou nebo bez ní, pod ní se totiž nalézal jakýsi deník. Musel do něj přeci alespoň nahlédnout..
Otevřel jej náhodně téměř uprostřed a vyplašeně zíral na hůlkové písmo ,,DERECK ANTONIOVON MONTHERACK dědic…" náhle jej překvapila palčivá bolest na temeni… A setmělo se mu před očima… Více si ze svého výletu za dobrodružstvím nepamatoval. Jen si matně vzpomínal, jak jej nějaký důchodce, co šel vyvenčit svého pejska, našel pod keřem v parku a zavolal mu záchranku a následně i policii, podle níž se Dereck udeřil po uklouznutí na mokré trávě do hlavy o kámen a poté upadl do bezvědomí. Tedy nějak takto to policie Dereckovým rodičům sdělila. A proč tato podivná hypotéza? Kdo by přepadal malé dítě, které u sebe nemělo žádné peníze a stopy sexuální zneužití též patrné nebyly. Tak co se tedy stalo? Dereck si nic nepamatoval, nebo to alespoň tvrdil.. Ve skutečnosti však stále myslel na to, co tam zažil…. Rozhodl se, že to zůstane pouze jenom jeho tajemstvím…
Víckrát do továrny již nevstoupil.
To be continued...
N.v.M.

Část VIII.

11. prosince 2007 v 20:37 | Nympha
,,Mami? A proč se někdy nepodíváme za ten plot? Já bych tam strašně chtěl.."
,,Ale Derecku..To přece nejde, jak by ses tam asi tak chtěl dostat? A vůbec je to jistě soukromý pozemek…"
,,Tak půjdeme podél plotu a někde se určitě najde díra, kterou prolezeme..Prosííím…"
,,Ne, už jsem řekla, že ne..To se prostě nedělá!"
,,Ale já tam chci!"
,,Ale já ne." Řekla nekompromisně Dereckova máma a otočila se zády k továrně. Dereck chvíli váhal, ale pak se poslušně připojil k mámě a vydali se po kolejích na druhou stranu. ,,Maminečko?..." chtěl to zkusit ještě Dereck. ,,Nene" zarazila ho Meryly ,, a vůbec, co bychom dělali ve staré, opuštěné továrně? Už o tom nemluv a pospěš, když půjdeš rychleji, stihneme ještě zajít na zmrzlinu." Dereck při zmínce o zmrzlině zbystřil a tvářil se, jako by na továrnu dočista zapomněl. Nebylo tomu však tak.
Druhý den po škole oznámil Leonardovi malý chlapec - jeho syn Dereck, že si jde hrát s kamarádydo parku. Leonardo nic nenamítal a svého syna s malou připomínkou, aby byl v čas doma, pustil ven. Dereckovým úmyslem však nebylo v žádném případě jít si hrát s kamarády do parku, nýbrž jít za dobrodružstvím..Do staré továrny..
Když došel po kolejích k jisté železné bráně, zamířil doleva. Šel podél plotu a opravdu po chvíli našel díru, kterou se protáhl dovnitř. Vůbec netušil, co by tam mohl naleznout. Zkrátka si připadal jako hrdina z nějaké detektivky. Velikán, který se nebojí. Ach ty klukovské sny… Obrovská vybetonovaná plocha a na konci kolejnic jakési železné konstrukce, o nichž neměl Dereck nejmenší tušení, k čemu by mohly sloužit, a tak je pouhopouze obešel. I přesto, že si myslel, že je tam naprosto sám, tak našlapoval lehce, jako šelma číhající na svou oběť. Došel až k postraním dveřím do budovy a užíval si pocitu neskonalé svobody a vítězství, že může vkročit potají dovnitř.
Dveře zavrzaly a Dereck za ně strčil statečně svou klukovskou hlavu plnou bláznivých nápadů a nahlédl do tmavé místnosti, která již na první pohled působila úplně opuštěně. Ačkoliv si to nechtěl připustit, začínal mít strach. Ostatně jako každé malé dítě... Posvítil si baterkou do útrob továrny a spatřil tmavé, špinavé a oprýskané, holé stěny a na zemi pár starých letáků a papírů, které tam nejspíše zavál vítr dávno neprosklenými okny. Jakmile se jeho hlava ujistila, že v místnosti opravdu nikdo není, vstoupil úplně. Prošel místností směrem k dalším dveřím, které však nebyly na svém místě, tedy zasazeny v patentech, nýbrž ležely na zemi v tom nepořádku, a dostal se do jakési chodby, podél niž bylo pět dveří, z čehož dvoje otevřené a ostatní nikoliv. Chlapec náhledl do prvních místností. Byly prázdné.
Venku začal foukat studený vítr a obloha se setměla. Schylovalo se k bouři. První kapky dopadly vyskleným oknem na špinavou podlahu jedné z místností. Dereck se otřásl zimou, opravdu se znatelně ochladilo. Co naplat… Bude muset počkat až přestane pršet, napadlo ho.
Chodba končila železným schodištěm, které Derecka neuvěřitelně lákalo. Co se asi skrývá tam nahoře? Jen holé špinavé stěny, nebo snad dokonce nějaké ,,užitečné" harampádí? Kdyby tam našel třeba pár starých židlí a tak podobně, tak by přece nikomu nemuselo vadit, kdyby si tam s kamarády udělal klubovnu. To vlastně vůbec nebyl špatný nápad…
Budova sestávala z přízemí a z tří pater. Chlapec se zastavil hned v prvním patře, bylo velice podobné přízemí, až na to, že zde byly všechny dveře zavřené. Tedy až na jedny...
To be continued...
N.v.M.

Část VII.

11. prosince 2007 v 20:32 | Nympha
Byla sobota. Margareta, již v plné síle a celé své kráse, měla nachystanou snídani a očekávala súsměvem obyvatelstvo domu. Dereck s Leonardem přišli k snídani skoro společně a sotva se usadili, Leonardo navázal konverzaci ,, Margareto, už je vám lépe?" Margaretě vběhl nach do tváře. ,,Ano, děkuji. Co budete chtít k pití?" ,,Dnes čaj, prosím." Mladá hospodyňka pohlédla tázavě na Derecka, který byl snad ještě v polospánku ,,Já taky.." vrátil se Dereck mezi živé. Margareta tedy odběhla do kuchyně a Dereck začal čistěji uvažovat o tom, co ten den podnikne. Protože, jak jsem již dříve zmínila, byla sobota, což znamenalo, že nebyl den školní, měl Dereck teoreticky volno. Rozhodl se tedy jít si provětrat hlavu někam ven. Zkrátka po snídani, která proběhla celkem v klidu, popadl fotoaparát a vyběhl z domu.
Venku bylo nádherně, hotové Babí léto. Mírný větřík si pohrával se suchými barevnými listy, jejichž nádherné zbarvení zvýrazňovaly sluneční paprsky deroucí se od východu. ,,Kolik takovýchto dnů budu mít ještě možnost spatřit?" bleskla mu hlavou nepříliš veselá myšlenka. Copak se schylovalo k jeho smrti? Nebuďme bláhoví, vždyť byl tak mladý.. Pouhých devatenáct let. Ale smrt si nevybírá, což ví každý z nás, nemluvme o ní však v souvislosti s někým, kdo je v nejlepších letech, s někým, před kým se právě otevírají nové možnosti života. Dereck vlastně sám nevěděl, proč si pokládá takovou otázku. Měl vlastně všechno. Potkal dívku, na které mu záleželo a která navíc obývala stejný dům jako on. Ve škole se mu také dařilo a z blížící se maturity neměl žádný strach. Otec vypadal jako by se mu v hlavě všechno rozleželo a dále nechtěl Dereckovi ani Margaretě překážet ve štěstí. Jediné, co ho trápilo, byly jisté věci, kterým nerozuměl. Stejně jako Leonardo, jeho ctěný otec, měl rád v životě jasno, tak Dereck také rád viděl všechny věci jasně bez jediného stínu pochyb. Měl prostě neustálé tušení, že se jeho otec s Margaretou zná více, než dávají najevo. Přece jen náhlý Margaretin dotaz na jakéhosi strýčka byl více než dostačujícím důkazem. ,, Ach jo.." povzdychl si Dereck ,,pomale ale jistě se ze mě začíná stávat nedůvěřivý, podezírající mamlas.." uchechtl se sám své hlouposti a pokračoval v cestě po travnatém srázu, který byl pod jejich zahradou a vedl přímo ke starým, již nepoužívaným kolejím.
Protože se koleje nepoužívaly, jak již též bylo zmíněno, byly pochopitelně celkem zarostlé bujnouvegetací. Mnohdy ani pražce vidět nebylo, ale co už.. Právě po takových kolejích chůze zamyšleného člověka ubíhá nejlépe. Dereck následoval směr kolejí až k jejich samotnému konci. Vlastně to nebyl konec tak docela,jen se už nedalo jít dál, protože mu stála v cestě stará, mohutná, zrezivělá brána s mnoho let nepoužitým zámkem na řetězu. Za bránou se nacházela stará nepoužívaná továrna. Dereck si vlastně nepamatoval na doby, kdy byla ještě továrna v provozu. Mohlo to být někdy v době , kdy byl ještě hodně malý a nebo v době, kdy vlastně ještě vůbec nebyl na světě.Nevěděl ani k čemu dříve sloužila. Jedině co věděl, bylo že tato budova vyhořela, když mu bylo asi devět let. To byla ještě naživu jeho maminka a on s ní velice rád chodil na procházky. To ona ho naučila dívat se kolem sebe a zvěčňovat jedinečné pohledy pomocí fotoaparátu nebo jen tužky a papíru. Dereck stál před bránou a pozoroval, jak se mladé sluneční paprsky proplétají zimolezem, jímž byla brána porostlá. Tento vskutku jedinečný pohled neušel jeho objektivu.
Ani nevěděl proč, ale náhle mu v mysli vyvstala vzpomínka na dobu před desíti lety. Vzpomínal si, že takto jako tu stál teď , stál tam i před desíti lety, s tím rozdílem, že vedle něj stála jeho maminka a brána ještě nebyla tolik porostlá. Vlastně nebyla vůbec porostlá. V té době byl ještě malým, zvědavým a neposlušným kloučkem, který miloval dobrodružství., což se po nemilém zážitku trošku změnilo, ale nepředbíhejme…
N.v.M.

Článek VI.

11. prosince 2007 v 20:30 | Nympha
,,Margareto?!" rozčileně ji oslovil, sotva vstoupila do kuchyně. Trhla sebou, protože netušila, že by vpotemnělé místnosti mohl někdo být. Rozsvítila. ,,Vylekal jsi mě.." spatřila ho sedět na židli u malého stolu, jež stál v rohu místnosti. ,,Kdybys měla čisté svědomí, nelekneš se.." vyčítavě jí řekl Dereck, její pohled se mu však stále vyhýbal.
,,Jsi směšný."
,,Tak já jsem směšný jo?" Dereck začal poněkud zvyšovat hlas. ,,Tak mi pověz jaký strýček?! Proč mi nic neřekneš? Proč mi nic neřekne otec? Připadám si jako idiot! Proč kolem mě chodíte po špičkách a mlčíte?!.."
,,Můžeš na mě laskavě přestat řvát? Udělala jsem Ti snad něco?"
,, Jo.. Děláte ze mě idiota! Jak jsem už řekl…Skoro to vypadá, jako bys s mým otcem něco měla a ta jeho buzerace a uštěpačnost na tvou adresu byla hraná! No jistě! Všechno hrajete, co?! Šišli, mišli.. Pozor za chvilku přijde Dereck, co?! Není to náhodou takhle?! Jste hnusní pokrytci!!"
,,Tohle nebudu poslouchat…Jak mě můžeš z něčeho takového osočovat?!" Margareta nečekala naodpověď a neprodleně opustila kuchyň . Jen tak, jak byla a se slzami v očích vyběhla z domu. Neměla ponětí kam běží, vše jí bylo jedno. ,,Proč jen jsem přijala Montherackovu pomoc..Zabije mě to..Zabije nás to..Jsem jim jistě přítěží!" V hlavě jí hučelo..Srdce jí zběsile tepalo a slzy se draly do očí. Jak byla bláhová..Myslela si že ji miluje.. Ale tohle přece milovaní lidé nedělají! Bylo jí úzko. Připadala si jako by náhle její život pozbyl smyslu. Nohy jí těžkly a sotva popadala dech. Přes sporé osvětlení pouličních lamp a své slzy téměř neviděla na cestu. Co si jen počne?
,,Sakra! Já jsem vážně idiot! Co když se jí něco stane! Skočí pod auto, nebo já nevím..! Co když ji už neuvidím?!!" Dereck začínal panikařit a vyběhl před dům. Nikde nikdo..Ulice byla prázdná?! Ještě jednou se pořádně rozhlédl. Ano! Konečně ji spatřil! Tam v dáli skoro na rohu ulice klopýtala jakási postava… Margareta! Rozeběhl se za ní, jak nejrychleji dovedl. Měl šílený strach, že ji už neuvidí. Za chvíli jí však byl v patách, chtěl ji uchopit za rameno a zastavit ji tak, ale vysílená Margareta klopýtla a svalila se na zem. Již neměla sílu. Byla na zemi. Beze sil, jen slzy jí zbyly. Slova útěchy by byla zbytečná, to Dereck vycítil. Přiklekl si k ní a jemně ji pohladil po zádech. Objal ji kolem ramen a notnou chvíli tak zůstali. Vypadali jako ztělesněné odpuštění. Nebo pochopení? Možná…
Jak jí bylo úzko, opravdu již neměla síly se vzchopit. Připadala si, že ztratila příliš mnoho, zároveň však tolik získala... Ano, ublížil jí, ale teď když byla v jeho objetí, najednou chápala, že ani jeden z nich nechtěl aby se to stalo. Byla zmatena a znavena náhlou popuzující touhou nebýt.
Dereck ji vzal do náruče. Nechala se. Ani v nejmenším ji nenapadlo vzdorovat mu. Opřela si hlavu o jeho rameno, víčka jí začínala těžknout. ,,Miluji Tě. Už mi neutíkej.." šeptal jí Dereck sladká slůvka do ouška. ,,Nechtěl jsem Ti ublížit. Odpusť..Nepřežil bych, kdybych tě ztratil. Jsi mi vším. Jsi jako kopretina, tak prostá, ale tak nádherná květina. Jsi jako voda, již potřebuji k životu. Už to víš?" Nedostávalo se mu odpovědi. Margareta usnula jako nemluvňátko v jeho náručí. Odnesl ji až do jejího pokoje, kde ji uložil do postele. Byla úplně prokřehlá, pečlivě ji tedy přikryl a chystal se opustit její pokoj. Sotva se však přiblížil ke dveřím, Margareta k němu vztáhla ruku ,,Zůstaň.." zašeptala. Dereck chvíli váhal, ale když ruka neklesala, vložil si její dlaň do své a vlezl si k ní pod peřinu. Přitulila se k němu a zanedlouho usnula. Dereck u ní zůstal poměrně dlouho a sledoval ji, jak spí. Těšil se z její nebezpečné blízkosti, když se mu však začínaly klížit oči, odebral se do své postele.
Na chodbě potkal otce, který na něj starostlivě pohlédl. ,,Co to mělo znamenat?" podivoval se
Dereck, protože spíš čekal z otcových úst nekonečnou salvu průpovídek a protestů…..
Sotva se uložil do postele, začala mu těžknout víčka. Již skoro spal, když někdo otevřel dveře do jeho pokoje a nahlédl. Dereck zvedl hlavu a podíval se ke dveřím, stál tam jeho otec. Koho jiného vlastně čekal? ,,Margareta už spí?" Dereck se mrknul na digitální hodiny nad svou postelí. ,,Vždyť je pět minut po půlnoci! A navíc není jí dobře." ,,Jo já vím. Bylo Vás slyšet asi až k sousedům. Kdyby jí nebylo ráno dobře, nemusí chystat snídani..Když tak jí to vyřiď..Dobrou noc." ,,Brou.." Broukl Dereck a jakmile se dveře zavřely upadl do hlubokého bezesného spánku.
To be continued...
N.v.M.

Část V.

11. prosince 2007 v 20:27 | Nympha
Když zaklepala na dveře, z místnosti se ozvalo ,,Dále." vstoupila a tiše za sebou zavřela dveře.Leonardova pracovna byla podlouhlá tmavá místnost, na samém jejímž konci byl róbustní mahagonový stůl, za nímž byla černá kožená židle. V místnosti bylo jedno jediné okno s výhledem na hlavní vchod do domu. Bylo právě za tímto stolem s židlí. V místnosti byla také velké knihovna rozkládající se podél stěn místnosti. Po pravé straně vedle dveří se nacházel malý konferenční stolek s malou koženou pohovkou a stejně tak s dvěmi malými koženými křesly.
,,Posaďte se Margareto. Hned jsem u Vás." Ozval se pan Montherack od svého stolu. Margareta se tedy posadila do jednoho z křesel. Byla kapku nervózní, ale snažila se to na sobě nedát znát. Až překvapivě se jí to dařilo. Leonardo cosi dopsal vložil to do jedné z mnoha složek z hromádky na stole, vzal si jiný dokument a přisedl si k Margaretě.
Dereck věděl, že poslouchat za dveřmi je neslušné a dávno už odrostl z těch dob, kdy to čas od času dělal, ale kdyby jeho otec začal nějak slovně urážet nebo ji jinak odrazovat od vztahu s ním, měl v úmyslu za každou cenu to zarazit. Vtrhnout do pracovny a bránit Margaretu. Bylo to vlastně bláznivé, ale Dereck si myslel, že to jak se najednou Margareta chová zapříčinil jeho otec.
,,Takže, mám zde pro vás smlouvu o práci v tomto domě, abyste to nemusela všechno číst, seznámím vás s jejím obsahem. Kdybyste mi nevěřila nebo jste měla nějaké nejasnosti či pochybnosti, můžete si to pak ještě pročíst, než to podepíšete." Jeho hlas zněl úplně jinak, než v jídelně. Byl klidný a kupodivu velice vlídný. Jako by mluvil se starou známou. Derecka to trochu zneklidňovalo, utvrzovalo ho to v domnění, že jeho otec měl s Margaretou nějaký pohovor, který změnil její chování a nebo že by Leonardo přijal fakt, že Margareta Derecka přitahuje? To bylo opravdu nepravděpodobné. ,,Měla byste připravovat plnohodnotné snídaně, obědy a večeře, dle smluveného času. Svačiny a jiné občerstvení nejsou náplní vaší práce. Jinak veškerý úklid domu, kromě uklízení osobních věcí v mém a Dereckově pokoji. To znamená, abyste například v žádném případě nepřerovnávala mé dokumenty a archy papírů na mém stole nebo v policích. K úklidu domu se počítá i jeho okolí, to je terasa a také byste měla dle potřeby občas zamést cestu před domem. Trávník má na starosti Dereck. K dalším vaším povinostem patří praní a žehlení a, abych nezapomněl, nákup potravin též. Peníze na nákup vám budu samozřejmě vyplácet za paragon z obchodu. Cokoliv jiného bude potřeba do domácnosti přikoupit řekněte mi. Tuto práci budete odvádět za měsíční plat, který je uveden zde." Leonardo poklepal prstem na příslušný řádek ,, a bydlení v poskytnutém pokoji. Jídlo samozřejmě nevaříte jen pro nás, ale též pro sebe. A budete-li si chtít vzít volno nebo na několik dní odjet, hlaste mi to prosím alespoň týden předem, bude-li to možné. No.." odmlčel se na chvíli pan Montherack a Dereck za dveřmi nespokojně přešlápl ,,..Doufám, že je to vše. Zde se můžete podepsat a zde také, je to jen kopie, aby byly dokumenty dva. Jeden pro mě a druhý pro vás." Chvíli bylo ticho, což Derecka znervózňovalo, protože přes dveře se dívat opravdu neuměl, ale co se za nimi děje ho nesmírně zajímalo. Proč je tak nervózní? Vždyť tam ti dva pouze vyřizují formální záležitosti.. ,,Nemáte nějaké dotazy?". ,,Formálnosti nejspíš pokračují..Asi půjdu, nic se tu nedozvím.." pomyslel si Dereck, když tu náhle Margareta vyhrkla: ,,A co strýček Jos..". Někdo se v místnosti strašlivě rozkašlal. Byl to velice hlasitý záchvat kašle a byl hraný, za to by dal Dereck ruku do ohně. Poté bylo slyšet z místnosti jen listování papíry, více nic.. Bylo to podivné, jaký strýček?
Leonardo podsunul Margaretě, papírek. : NESMÍME TU O NIČEM MLUVIT. MOŽNÁ JSMEODPOSLOUCHÁVÁNI. NEZNÁME SE. ZÍTRA V 18:00 U ČERNÉHO JEZDCE. ZNIČ VZKAZ. ,,Tak Margareto děkuji vám. To je vše. Můžete jít. Dobrou noc." ,,Dobrou noc." Margareta vstala, ale ještě než odešla. Rozcupovala papírek na kousky.Dereck odskočil ode dveří a rychle běžel ke kuchyni. Tohle mu Margareta musí za každou cenu vysvětlit! ...
To be continued...
N.v.M.

Část IV.

11. prosince 2007 v 20:23 | Nympha
Již to nemohl vydržet. Bylo 17:50, právě dvě hodiny od té doby, co opustil jídelnu. Potřeboval jividět, potřeboval to s ní probrat. Všechno. Ale hlavně jejich vztah. Vydal se tedy směr jídelna. Věděl, že otec chodí vždy přesně, jistě už byl doma, ale v pracovně a zavalen svou prací, takže měl teoreticky čas promluvit si s Margaretou. Večeře měla být v šest hodin, což znamenalo, že má deset minut k dobru. Když vstoupil do jídelny, Margareta právě prostírala k večeři.
,,Mohu s tebou mluvit?"
,,Jestli ti to někdo nezakázal…"
,,Ale Margie.. Kdo by mi to mohl zakázat? Jsem svobodný člověk. Otce poslouchat nebudu. Nezačínej s tím zase."
,,V tom případě bych ti to měla zakázat já."
,,To myslíš vážně?"
,,Ne."
,,Tak to neříkej. Podívej, mě mrzí, jak se otec chová, ale já to prostě nijak neovlivním.."
,,Vůbec nevíš o co jde Derecku…"
,,O co by sakra mělo jít? Co přede mnou skrýváš??"
,,Mnoho věcí, které ti nemohu říct.. Nevím jestli bys mi rozuměl. A navíc.. Já ti to zkrátka nemohu říct. Mrzí mě to , ale nejde to. Derecku.. Zapomeň na mě.."
,,A co když to nepůjde?"
Margareta zamířila pohledem k hlavnímu schodišti a dala si prst přes ústa, poté odešla do kuchyně. Právě včas. Leonardo vstoupil do jídelny svým upjatým krokem přesně úderem šesté hodiny večerní. To už bylo v jídelně hrobové ticho, vždyť Dereckovi v hlavě kolovalo tolik otázek bez odpovědí, že ani neměl čas klepat nohou o zem ani nic podobného. Když se Leonardo usadil, Margareta se opět vrátila do jídelny, způsobně ho pozdravila a na tváři vyloudila nádherný úsměv, ale v jejích očích se zračila otázka, nebo se to snad Dereckovi jen zdálo? Měla obavu, že se jeho otci nebude něco líbit? Že přijde na rozbitou mísu? Znal ho dobře a podle jeho mínění by ho rozbitá mísa nerozhodila, za normálních okolností by nad tím mávl rukou, i když po předešlých událostech si tím už tolik jist nebyl.
,,Derecku? Co tu děláš tak brzy?"
,,Co?..Cože?" vracel se ze světa myšlenek Dereck.
,,Ptám se co tu děláš tak brzy? Vždycky jsi chodil na večeře pozdě, pokud vůbec. Od té doby co
Me…" Dereck sebou nepatrně trhl a v Leonardových očích se objevil záblesk smutku. Byla to jen nepatrná chvíle, ale velice znatelná.
,,Měl jsem hlad a myslel jsem, že Margareta mi něco připraví dřív, než přijdeš. Ale nepřipravila."
,,No, jen aby.. Totiž, chtěl jsem říct, že je dobře, že budeme večeřet spolu. Chtěl jsem se Tě na něco poptat. Margareto? Můžete donést večeři a prosil bych šálek čaje." Margareta přikývla a než se stačil Dereck optat, co po něm otec chce, byla zpět i s večeří.
,,Chtěl jsem se jen zeptat...." pokračoval Leonardo ,,…co studentský ples? Už plánujete?"
,,Jo.. Teda ještě ne tak docela, ale bude to asi ve velkým sále v Gicklosově domě."
,, A do tomboly už něco sháníte?"
,,Zatím, ne. Však víš, že ti pak řeknu.."
,,Jen se informuji, abych se stihl domluvit se sekretářkou a skladníkem a tak. Znáš to."
,,Jo..jo.."
Dále proběhla večeře mlčky. Ticho bylo sic trochu tíživé, ale bylo to lepší, než pokoušet se o konverzaci, nebo co hůř, kdyby měl Dereckův otec zase nějaké nemístné poznámky. O míse se nikdo ani slovem nezmínil, jen než Leonardo odešel od večeře, podotkl, že to bylo velice chutné, ale se zeleninovým salátem by to mohlo být ještě lepší. Margareta se lehce zarděla a na znamení , že pochopila a příště bude salát, pokývala hlavou. Potom ještě Leonardo požádal Margaretu, aby za ním došla do pracovny ohledně pracovní smlouvy. ,,Jistě, jen to tady trochu uklidím, a hned jsem tam."
Dereck vyčkal, dokud neuslyší za otcem zapadnout dveře jeho pracovny. Šel k Margaretě, zlehka ji pohladil po tváři. Neucukla. Jen sklopila zrak.
,,Chtěl jsem být víc než přítel…"
Jak bylo pro ni hezké slyšet ta slova, ale zároveň tak bolestivé. To ,,chtěl"… Nemohla nic dělat, čekala až odejde. Nic neříkajíc, pozorujíc podlahu. Bylo jí do pláče, ale nesměla plakat. Musela přece ještě za panem Montherackem. Odnesla tedy nádobí z jídelního stolu do kuchyně a vydala se za Leonardem...
N.v.M.

Část III.

8. února 2007 v 11:57 | Nympha
Dereck došel ke své skříňce s číslem 212, přezul se odložil si bundu a vydal se k učebně chemie. Vstoupil do učebny přesně když zazvonilo, pan Retford tam naštěstí ještě nebyl, takže to bylo v klidu. Žádný pozdní příchod. Pan Retford - Dereckův učitel chemie si totiž zapisoval ke každému žákovi pozdní příchody do jeho hodin a pak je náruživě hlásil třídnímu učiteli. Byl to vysoký, hubený, prošedivělý pán s uhlově černýma očima a rýsující se pleší na temeni. Jeho obvyklou zábavou byly ironické poznámky adresované žákům, kteří vypustili z úst nějakou hloupost nebo si pouze užívali života. Dereck ho neměl rád, vadil mu jeho arogantní přístup a to, jak se nad své žáky nechutně povyšoval. Vlastně byly doby, kdy se Dereck choval jako rozmazlený fracek a s některými dětmi se nebavil a jen si je dobíral, ale od té doby se mnoho změnilo. Pan Retford se mu hnusil.
Kromě přepadovky z biologie, kterou zvládl levou zadní se sešitem pod lavicí, a školní senzace, že Marika je asi ,,v tom" se vlastně za ten den ve škole nic zvláštního nepřihodilo.
Dereck dorazil domů něco kolem půl čtvrté. Akorát ho zastihl studený déšť a bunda mu promokla, takže měl mokré i tričko. Aniž by si uvědomil, že v domě není sám, hned v hale si vysvlékl promoklé tričko a hodil si ho přes rameno. Zdálo se mu to, nebo opravdu něco zaslechl? Zpěv? Ach ano.. Margareta.. Až teď si na ni vzpomněl. Školní batoh si vzal do levé ruky a nechal se vést tou líbivou zvučnou melodií. Zpěv se ozýval z kuchyně, byl velice tichý a jakoby opatrný, přitom to byl tak neuvěřitelně sytý, melodický hlas. Dereck si odložil batoh před dveře a opatrně nahlédl dovnitř. Margareta byla nádherné stvoření. Měla pěknou zženštělou postavu s útlým pasem a kaštanově hnědé vlnité vlasy, spadající do půli zad. Nosila je většinou sepnuté do falešného culíku stříbrnou sponou s motýlem nebo růží, tak aby jí příliš nepadaly do obličeje. Přitom vždy nějaký ten neposlušný pramínek vyklouzl ze spony a orámoval jí její andělský obličejík. S poměrně světlou pletí nádherně ladily zelené oči. V jejím pohledu se mísila moudrost s prazvláštním lákajícím tajemnem. Její nos byl jemných rysů a pod ním byla ústa barvy lesních jahod. Pohybovala se velice lehce a přitom vše dělala s jakousi zvláštní samozřejmou pečlivostí.
Dereck se tiše opřel o zárubeň dveří a pozoroval ji, jak se obratně otáčí u kuchyňské linky.
Měla opravdu krásnou postavu, i když měla přes své šatky kuchyňskou zástěru, Dereckovi neunikl pěkný tvar jejích křivek. Dereck byl dobrý pozorovatel. Klidně by ji pozoroval do nekonečna, poslouchajíc přitom příjemnou melodii, kterou si už jen broukala. Z jeho pozorování ho tak trochu vyrušil pramen mokrých vlasů, jenž mu sklouznul přes oči. Místo aby zaklepal na dveře (ač byly otevřené) nebo vešel trochu hlasitěji do kuchyně, aby tak Margaretu upozornil na svůj příchod. Tiše se k ní přiblížil a se zatajeným dechem ji chytil v pase. ,,Áááá" prásk.. Margareta upustila skleněnou mísu s právě připraveným zeleninovým salátem. Ta se roztříštila na kousíčky a ty se spolu se zeleninou rozlétly po podlaze. Sladkokyselá zálivka zmáčela Margaretě šaty i nohy. ,,Já..Nestalo se Ti nic?
Moc se ti omlouvám. Nechtěl jsem tě vylekat…Teda vlastně chtěl, ale ne tolik.. " Začal překotně koktat Dereck. Aniž by si neuvědomil, že ji stále drží v pase. Margareta vnímala teplo jeho rukou, přivřela oči… Poté se mu vytrhla a otočila se k němu ,, Jsi jak malé dítě! Jsi..!"… Dereck vždy uměl využít situace. Ucpal jí ústa vroucím polibkem. Margareta se zprvu chtěla bránit, ale podlehla tomu sladkému opojení a polibek mu opětovala. A tak tam tak stáli, líbajíc se v louži sladko-kyselé zálivky.
Margareta si položila hlavu na jeho nahé rameno a vnímala se zavřenýma očima Dereckovi vroucí polibky na svém krku. Bylo jí krásně, ale najednou jako když hrom udeří se v ní probudila jakási lítost. Rozplakala se a její horké slzy zmáčely Dereckovo rameno. Polibky ustaly. Něžně ji pohladil po zádech.
,, Proč pláčeš?"
,, Mám strach."
,, Z čeho?"
,, Z budoucnosti."
,, Ale proč?"
,,Ještě se ptej…" Odvětila mu trochu vyčítavě Margareta , odtáhla se od něj, tak aby jí nemohl vidět do tváře. Nechtěla aby ji viděl plakat, stačilo, že to věděl. Začala sbírat střepy. Dereck stále stál jako omámen a vdechoval její vůni, která mu jakoby ulpěla na rameni. Když se trošku vzpamatoval, klek si k Margaretě a začal též sbírat střepy. ,,Ale to nejde.." Zarazila ho Margareta ,,Ty se se mnou přece nesmíš stýkat.". Dereck na ni nechápavě pohlédl, co se sní děje? ,,Ale zavinil jsem to snad já, ne? "Ale pokud to zjistí tvůj otec..Derecku.. Já nemohu přijít o práci..Ty to nechápeš, vůbec nevíš o co jde.." Dereck na ni zkoumavě a nadmíru nechápavě pohlédl ,, O co by šlo? Jestli Ti jde o to, že se ta mísa rozbila, zítra půjdu a koupím novou, aby se otec nic nedozvěděl. Navíc, nemyslím si že by Tě měl právě kvůli tomuto vyhazovat. A pokud vím, tak mi poměrně nedávno bylo devatenáct, takže se můžu stýkat s kým budu chtít, do toho mu vůbec nic není..Někdy mi připadá, jakože vy dva přede mnou něco tajíte." Margareta ho beze slov nechala v kuchyni a zamířila do kumbálu pro kýbl a hadr. Dereck šel za ní a galantně jí chtěl kýbl odebrat. Nenechala se. ,,Prosím, odejdi. Bude to tak lepší." To ho vytočilo, možná trochu urazilo. Proč ho od sebe najednou odhání? ,,Dobře jak chceš." Pokrčil rameny. Popadl batoh za dveřmi do kuchyně odkráčel do svého pokoje. Tentokrát dveře normálně zavřel.
Mokré tričko přehodil přes topení a chtěl se pustit do učení, bylo to už tak říkajíc nutné. Ovšem nemohl se na to příliš soustředit. Stále mu v hlavě běhaly myšlenky. Ublížil jí nějak? Proč otci tolik záleží na tom, aby se nestýkali? Co se sakra stalo? Připadalo mu, že je zatím jejím strachem něco víc, než jen to, že by ji její otec vyhodil. Měl pocit, že se zatím vším skrývá nějaké tajemství… Ale jaké?

Část II.

4. února 2007 v 15:50 | Nympha
Budík se rozezvonil přesně v 7:15, ostatně jako každé všední ráno. Dereck po něm hodil polštář, který ho shodil z nočního stolku až z něj vypadly baterie - též jako každé všední ráno. ,,Do háje! Sotva člověk usne, hned aby vstával !" ulevil si Dereck, vylezl z postele a chtěl se vydat na snídani, tak jak se probudil, po chvíli mu ovšem došlo , jak asi vypadá a raději se převléknul a trochu upravil..Proč asi..
Když vstoupil do jídelny, Leonardo jako obvykle seděl na svém čestném místě v čele stolu schován za ranními novinami. Margareta mu právě nalévala do šálku kávu ,,Dobré ráno!" řekl vzorově Dereck. Margaretě, která stála zády k Dereckovi, se zatřepala ruka a káva se vylila vedle šálku ,,Já..promiňte…" začervenala se a rychle odběhla do kuchyně pro utěrku. ,,Ta holka je ale nešikovná." Zamračil se Leonardo zpoza novin. ,,Ale to se přece může stát každýmu." Namítl Dereck. Otec se zachmuřil ještě víc ,,Ale, ale.. Doufám, že s ní nic nemáš. Nikdy jsi hospodyně nebránil. Pokud vím, ba spíš naopak.". Dereck stačil jen zavrtět hlavou a věnovat otci jeden nenávistný pohled, protože přiběhla Margareta obratně utřela rozlitou kávu a poté se zamířila zpět do kuchyně ,,Echm..echm.." odkašlal si Leonardo. ,,A Dereckovi nenaliješ kávu?" Margareta se zarazila. ,,Otče! Do háje o co ti jako jde?! Kafe si snad umím nalít sám ne?!" rozkřikl se Dereck a vzápětí se chopil konvice a nalil se kávu, jako by se nic nestalo.. ,,Můžeš jít." procedil skrz zuby Leonardo směrem k Margaretě. ,, Jestli Tě uvidím muckat se s tou holkou, poletí z domu!" pustil se Leonardo polohlasem do Derecka ,, Varuji Tě.. Budeš-li se s ní stýkat poletí! Dobře víš,. Že nic neříkám jenom tak..Tak si to laskavě nech projít hlavou! Vůbec se s ní nebav. Je to pouze zaměstnanec!" To už Dereck nevydržel ,,Zaměstnanec?! No jistě! Takže já jsem přece něco víc, ne?! Já jsem přece syn Leonarda Alberta Marqueze von Montherack! A co to znamená?! Bože, v jaké žiješ době?! Si myslíš, že jenom proto, že já peníze mám a ona jich příliš nemá, si jí nebudu všímat?! Otevři konečně oči! Je to krásná dívka!" Leonardo zalapal po dechu , ovšem jediné co stačil říct, tak aby to Dereck slyšel bylo ,,Nevíš o koho jde.." Rána domovními dveřmi byla téměř nezbytná..
Venku bylo ponuré sychravé počasí. Myslím, že byste nenašli nikoho s tak nepříjemnou náladou jako Derecka, nejraději by se někam vypařil, ale jeho účast ve škole byla nutná. Ač se mu to ani trošku nezamlouvala, zanedlouho kráčel okolo školního hřiště mezi vřeštícími primány. Nedokázal pochopit proč je jejich zábava tak hlučná. On byl v jejich věku vlastně celkem tichý. Nebyl, tedy přímo zamlklý a rozhodně nebyl žádným takovým tím posledním ve třídě. Naopak, vždycky patřil těm nejoblíbenějším, jen se prostě dokázal bavit tišeji než ti harantovi co okolo něj právě poletovali. Nikdy se se spolužáky nemusel překřikovat, protože oni mu vždy nechali prostor - sám nevěděl čím to, že z něho měli jakýsi respekt, ale postupně to nějak akceptoval a vlastně to ani nevnímal. Dereck byl velice pohledný hoch. Měl velice tmavé,rovné, delší vlasy, které by mu mohla závidět lecjaká dívka. Nádherně modré oči připomínající hlubiny oceánu. Ano, přesně tak hluboký a neodolatelný pohled dokázal upřít… Kterou dívku neuhranuly jeho oči či vlasy, jistě si alespoň povšimla širokých ramen.
Dívky po něm toužily, ale on byl takovým tím klasickým případem lamače srdcí. Nebyl vyloženě zlý, jen zkrátka nedokázal milovat někoho, kdo ho uháněl. Nedokázal milovat bez překážek. Bylo příliš jednoduché, když mu dívka skočila do náruče, jen proto, že byl vlastníkem hezkého úsměvu. Neměl rád osoby smýšlející příliš povrchně. Samozřejmě měl pár dívek, ale více jak desetinásobek jich odmítl. Doposud nebyl nikdy opravdu zamilován. A teď? Ne, to je jen zdání… Se svými předchozími dívkami to nikdy nemyslel zcela vážně. Vlastně byl Dereck člověk celkem lehkomyslný, neubližoval lidem vědomě, ale máloco myslel opravdu vážně. Jedinou věc, kterou ale myslel opravdu vážně, bylo pomstít se za smrt své matky. Zničí tu krvelačnou bestii, kvůli které živořil 11 měsíců v psychiatrické léčebně. Bude ji ničit pěkně po kouskách aby trpěla za to, že mu vzala jeho matku. A také rozluští to záhadné tajemství.. Jaké? Přece tajemství smrti Meryly Antoniety Monrue von Montherack…
 
 

Reklama