
Připadali jste si někdy ubozí, bezmocní, zlomení...a zároveň plni vzdoru?
Já teda jo, a povím Vám, že je to stav relativně depresivní. Máte pocit, že bez toho už nemůžete žít a přitom Vás to ubíjí? Mlátíte hlavou do zdi a vyčítáte si, že se neumíte chovat normálně, když se to po Vás momentálně evidentně žádá? Neumíte chodit s hlavou hrdě vztyčenou, když si vlastně tu svoji hrdost (nebo alespoň to, co z ní zbylo..) vesele sami podkopáváte..
Výčitky..výčitky..výčitky.. A Vy je nechcete pouštět ven tak dlouho, dokud se ten pytel sám neroztrhne.. Ale já nikomu nic vyčítat nechci. Proč taky, když to nic nezmění? Člověk by chtěl změnit svět a ono to nejde.. Má však možnost změnit aspoň svůj život, ne?
Ale je to těžký.. zatraceně těžký
Ta, co v žádném případě nemůže říct, že by její budoucnost byla sofistikovaná..
*Peace*


Držím palce, ať je Ti líp.