13. dubna 2009 v 20:03 | Nympha
|
Slovní spojení, které zná snad každý z Vás, milých čtenářů, velice dobře sám. Možná však už ne každý z Vás tuší, že pro některé lidi může být až životně důležité.
Příkladně můj pradědeček si díky jeho vyslovení zachránil život a ještě za to získal vyznamenání za chrabrost. To bylo ještě za té veliké první světové války, kdy se celý svět zbláznil, když nějaký konfliktní jedinec picnul v Sarajevu Francka Ferdíka d'Este a jeho ženušku Žofinku z Hohenbergu. Tak se hned nekaboňte nad tímto listem, můj drahý čtenáři. Nemyslím to zle a vůbec tuto situaci nezlehčuji, naopak si jen zastávám názor, že i mrtvým by se mělo říkat hezky.
Můj ctěný pradědeček byl tenkrát pod I. praporem 21. pěšího pluku ve Francii, nedaleko vesnice Terron-sur-Aisne - v den data 21.října 1918. Československá pěší brigáda versus Němci - pradědeček to vždy líčil jako učiněné peklo na zemi, všude oheň, krev, pach spáleného masa a křik silných mužů. Němci podnikli tři protiútoky, ale Čechoslováci se bili jako lvi. Ovšem ty hyeny začaly používat yperitové granáty, tudíž pojednou našich lvů začalo ubývat. I v tom se do čela pluku postavil můj pradědeček a zbytku mužů předal hrdinně své moudro ,,Začíná to tady pěkně smrdět. Mělo by se jít domů...". A tak se 1. prapor 21. pěšího pluku dal na ústup. Samozřejmě pradědeček věděl (nebo to alespoň tvrdil), že to II. prapor 21. pěšího pluku zachrání - nicméně to už je jiný příběh.
Válka skončila, pradědeček dostal vyznamenání a lidé ve vesnici si jej pro ně začali vážit, i když vlastně ani nevěděli, za co je dostal. Od té doby sedával na zápraží, opírajíc své unavené ruce o svoji lískovou hůl a majestátně se tváříc si občas povzdechl ,,Ach ten život..", to aby důležitěji a moudřeji vypadal. Ve svátek si vždy oblékl sváteční uniformu s tím vyznamenáním připíchnutým na prsou, potom se opět posadil na zápraží a díval se, jak život kolem plyne. ,,Mělo by se zamést před chalupou" zahlásil vždy jen a ona se pokaždé nějaká dobrá duše, která se chopila koštěte, našla. Pořádek přece musí být.
Ovšem, mí drazí, jsou na světě i lidé, jež hodnotu těch slov zneužívají. Jistě víte, o čem mluvím - vlivní lidé v oblecích s vázankami, co vedou řeči takové, aby se nám líbili. Většina z nás jim nevěří, někteří však uvěří.. ,,Mělo by se zde vystavět nové dětské hřiště, aby si vaše ratolesti měly kde hrát! Není tu? Bude! Dejte hlas naší straně a vaše děti si zase budou mít kde hrát!" Ano, kdo by nechtěl věřit pěkným slibům, věřit nás přece nic nestojí. Navíc, když způsobilí lidé vědí, co by se mělo, vědí také, že by se měly dodržovat sliby a ne jen o Vánocích. Tedy jim přece jen dáme ten hlas, když to tak hezky vypadá. K našemu rozhořčení se však o půl roku později na onom místě, kde mělo stát krásné nové dětské hřiště, objeví místo něj továrna na pánskou ochranu - to aby nemuseli stavět další hřiště.
Moji milí, čas určený pro mé psaní se pomale chýlí ke konci a papír mi už pomale ale jistě také dochází, tedy nezbývá mi, než se s vámi začít pomalu loučit. Než však napíšu poslední písmeno, ještě bych si ráda dovolila můj skromný názor na celou věc:
Já osobně si totiž myslím, že nejdůležitější je vědět, kdy je vhodné říci ,,mělo by se..." a kdy je lepší raději mlčet.
A ještě prosím otázečku:
Co si o tom myslíte vy?
Vaše N.v.M.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato :)