Lítost a mé povídky
9. února 2009 v 20:32 | Nympha | O mně a tady o tom psaníKomentáře
....měla jsem na jazyku, nebo spíše v prstech a následně tedy i napsáno, jmenovité oslovení, poněvadž ho znám, nicméně, když autor sám píše, že na jménu nezáleží, pokusím se jeho tvrzení akceptovat a respektovat, jak on sám chce...Tedy to oslovení jsem vymazala...
Chtěla bych jen podotknout, že asi není zas až tak dobré se s tím smutkem zcela sžít. Naopak, je to vlastně hloupost.. Proč se sžívat s něčím, co nemáme rádi? Tím si sami ničíme štěstí. Nám i těm druhým. Můžeme to smutno přijmout po nějaký čas, ale nesmíme se mu naprosto podmanit..Přece si jej nebudeme pěstovat jak okrasný sukulent.. Je třeba radovat se z maličkostí...
Nepochyboval jsem o tom, že Ty nebudeš vědět kdo to psal. Vím, že víš. A Ti ostatní ? Na tom přece nezáleží.
S tím jménem je to tak, že kdybych byl nějaká celebrita, tak by asi na mém jménu záleželo. Asi ne ani tak mě samotnému, ale z praxe víme, že se jmen těchto veřejně známých užívá k různým a zvláště pak reklamním účelům.
Já jsem však jen obyčejný člověk, jako statisíce dalších a proto tvrdím, že na jménu mém teď vůbec nezáleží, odkud a z které vísky jsem. Jsem zkrátka stará rezem ošlehaná kotva.
Nepíšu žádnou kritiku a tak se neschovávám za anonymitu. Pokud někdy píši co se mě nelíbí, tak se podepíšu, ale teď to vážně není nutné a vůbec důležité.
Jak jsem psal, tak je to mnohem složitější s tím smutkem, což víš dobře i Ty sama. Mnohdy člověk i když moc chce někomu pomoct v jeho zármutku a smutku, tak i kdyby dělal kdo ví co, tak se mu to nepodaří a potom začne z toho být smutný třeba i on sám. Pochybuje pak o sobě a najednou se třeba sám sebe ptá jestli je on vůbec ten správný člověk kdo může pomoci, nebo ten správný, od koho pomoc bude někdo chtít. A proto jsem psal, že je možná lepší se s tím naučit žít.
Nemyslel jsem to tak, že bych si ten smutek snad chtěl pěstovat. To rozhodně ne.
Asi jsme každý mluvili o něčem jiném. Měl jsem pocit, že jsi psala o smutku toho druhého a ne o vlastním, a tak jsem se vyjadřoval k tomu. Já smutný nejsem a když někdy, tak mě to naštěstí celkem brzy přejde.
Já si zkrátka myslím, že prostě člověk by neměl stále dumat nad tím, jak tomu druhému za každou cenu pomoci a trápit se tím, že se mu to třeba nedaří. Pak se může lehce stát smutným i on.
Je určitě dobré využít alespoň nějaké příležitosti, jak dotyčného "smutnícího" rozptýlit a rozesmát a ono to smutnění pak časem zmizí, protože čas je prý lék na vše.
No a myslím, že toho mého "filozofování" stačilo.
PS: pokud by jsi v této debatě chtěla pokračovat a použít snad nějaké oslovení, tak klidně můžeš třeba jen počáteční písmeno z mého jména a nebo klidně celé. Mě je to vážně jedno. Nezáleží mě na tom. Já jsem se jen nechtěl "zviditelňovat" ![]()


Taky je mě líto ..... Líto spousty věcí.
Smutek nemám rád, ale poslední dobou ho kolem sebe cítím a vidím stále více. Taky s tím nic nedokážu udělat. Mám z toho celkem strach, protože nevím proč se tak děje, ale ... asi se s tím člověk musí naučit žít a přestat to vnímat, protože ne každému se dá nějak pomoci a s každým stále být, jak Ty píšeš. Vím, že to nemusí být vždy jen fyzická přítomnost, ale ...... je to trošku složitější.
Přeji Ti a všem čtenářům hodně radosti kolem sebe a méně toho smutku a lítosti.