A slzy kanou,
tichem podzimní melancholie,
teplo odešlo stranou,
někam kde jej nikdo nezabije..
A přišel chlad,
v němž jen múza líbá rty choré,
vrátí se, doufá snad,
hledíc v přešlé jablko skoré..
Hledíc daleko,
předaleko do dáli,
stála a koukala ze skály,
a vítr foukal a Měsíc si broukal..
Píseň svou, jedinou,
jak s hvězdou letí krajinou..
* * *

*
N.v.M.
Protože i hvězdy pláčou


Ruka podaná hladíc druhou.
Měsíc cípy svoje vztáhne.
Pohladí hvězdu, jenž oděna je duhou.
Měsíční prach si na ni sáhne...
.. a její tělo v stříbrné záři jeho, zase svíjí se rozkoší ..