Vdechuji vůni borového dřeva a vnímám objetí Tvých paží. Láskyplné sevření.. Připadám si neohroženě. Vím, že jsem v bezpečí, vím, že mi nic nehrozí. Na krku cítím Tvůj horký dech a Tvé dlaně mi bloudí po bříšku. Jsem Tvá a Ty to víš...
Hraješ si se mnou. Víš, co máš dělat.. Věděl jsi to poprvé, stejně jako to víš teď... Můj dech se zrychluje, nedokáži zůstat klidná a propadám se... Do hlubin.. Vášně? Jakou má vlastně barvu? Temně rudou jako karmín nebo třpytivě stříbrnou, jakou jest záře čerstvě vyloupnutého srpku Měsíce z indigově modrých mraků? Na barvách vlastně nezáleží… Všechno je teď zářivě barevné, jenže já jas těch barev příliš nevnímám.. Vnímám jen Tebe a Tvé doteky na svém těle, jež je spálované žárem lásky. Podlamují se mi kolena… Neovládám se, ale vím, že mě nenecháš spadnout. Zachytíš mě a padáme spolu…
Ochutnáváš mé tělo. Chutnám Ti. Laskáš mou kůži kousek po kousíčku a stále se jí nemůžeš nabažit. Zbavil jsi mě oděvu, ani nevím jak. Překáží mi tu Tvé tričko a tak Tě jej také úspěšně zbavuji. Píši Ti bříšky prstů na záda sladká tajemství.. Myslím, že se Ti to takto líbí. Nebo se pletu?
Najednou nám už žádný oděv nemůže překážet, nýbrž zkrátka zmizel. Nic nám nebrání.. Vychutnáváme si to magické napětí mezi námi a splýváme s přírodou.. Vůně Tvého těla je nejkrásnější vůní, co jsem kdy potkala.. Splyneme spolu? Přitiskneš se ke mně, žádostivě a o poznání silněji. Miluješ mě? Z hrdla se mi vydere milostný sten, když do mne vstoupíš.. Miluješ mě.
Kousek od nás šumí řeka. Vypráví, co kde kdy viděla, zaslechla, avšak naše tajemství si nechává pro sebe, nikomu o něm nepoví a my jsme jí za to vděční. Slunce, lehce vykukující nad obzorem, hladí svými unavenými paprsky její hladinu a zbarvuje ji do nachova… Pak se samo promění v jeden ohromný rubín, možná se stydí, když musí přihlížet na naše proletená těla..A tak si nechává zakrýt výhled těžkým šedým oblakem...


... a duha rozprostře svůj barevný háv nad obzorem, nad nimi ...