Jarní deštík zkrápěl zelenou trávu, smýval prach z cest a možná i z duše dívky se skalným pohledem, jež seděla na kameni a vnímala vůni vláhy..Vůni života? Vždyť tisíce malých kapek, jež dopadaly na zem, propůjčovaly semínkům ukrytým v zemi život.. Ale co jí? Jí život propůjčit nemohly. Měla na mysli život lepší, než doposud vedla.
Seděla a toulala se v myšlenkách. Chvíli jí bylo krásně a chvíli..Chvíli by nejraději seskočila ze skály, na níž byl její kámen, dolů na koleje. Měla bolavou dušičku. Příliš bolavou na to, aby se radovala z křišťálových kapek smačejících závoj jejích hustých vlasů. Nebyl, kdo by jí dušičku pofoukal. Lidé si ji získávali prázdnými slovy. Byla vděčná za každé milé slůvko, i když jich příliš nebylo. A jak upřímně to dotyční mysleli? Pravda či lež? Štěstí či žal? Nevěděla.. Náhle se cítila tak prázdná..Uchopila kámen a hodila jej dolů ze skály ,,Žuch".. Zaduněl o kolejnici.. ,,Jaké by to asi bylo? Být jím.." pomyslela si.. Ale věděla, že lidé ji ještě budou potřebovat, ať si sama sobě připadala sebevíc nepotřebná. Měla tolik, tolik povinností a nikdo nevnímal její vyčerpanost, a tak seděla, hleděla do dáli a již nechtěla být..
Postavila se tedy a odešla..
Domů k práci..
Nic se nezměnilo.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Chtěla bych jen podotknout, že to není aktuální. Psala jsem to asi tak před rokem, možná rokem a půl. Už nevím přesně. Jen jsem to teď náhodou objevila a zkrátka přepsala.
Užívejte si léta :)
N.v.M.

