Je bouřka. Vítr skučí mezi větvemi vzdávajících se stromů.. Poddali se mu a nechávají sebou zmítat v přívalu krupobití… Zvuk kapek bičujících sklo okenní tabulky mě nutí přemýšlet.. Tenkrát taky pršelo, pamatuješ? Nebyla bouřka, ale slyšela jsem padat křišťál, dešťové kapky, když se poprvé naše tváře přiblížily k sobě na milimetry.. Ach, to napětí... Kdyby uhodil blesk, od našeho pole by se odrazil a vrátil by se zpět na nebe. Políbil jsi mě zprvu něžně a nesměle, poté s vášní.. S láskou, která nebyla vyslovena a přece jsme o ní věděli. A pak..Chtěl ses mi omlouvat, možná proto, že takto to být nemělo, možná proto, že jsi to tak zkrátka cítil.. Odvětila jsem Ti, že to tak bylo, protože jsem to tak chtěla. Nebránila jsem se přece. Tobě se bránit nedovedu, víš? Pod Tvými doteky se Ti poddávám, jako ty stromy, co sebou nechávají zmítat v bouři... Taju, jak led na přímém Slunci... Rozpouštím se, jak jarní sníh pod květy sněženek.. Líce mám jako v ohni, jenž nedovedu uhasit, nýbrž Ty jej stále rozdmýcháváš…
Čekám tu na Tebe, tak už se mi prosím vrať…

N.v.M.


Perfekt