Bylo už nad ránem, když se do ní pustila zima.. Obzor začínal blednout. Měsíc nesvítil. Byla to také již nějaká doba, co odjel ve svém stříbrném kočáru kamsi za mraky. Zůstala tedy sama. Jako vždy..
Vyčítala si krásné chvilky, na které vzpomínala se zasněným výrazem ve tváři a úsměvem na rtech, ale které jí snad ani nenáležely.. Ptala se osudu, proč je to tak, jak to je a proč to nemůže být jinak. Nebavil ses ní. Ačkoliv se třásla zimou, po lících jí stékala jedna horká slza za druhou. Slané, křišťálové potůčky, které člověka nikdy neopustí.. Přitáhla si deku, jež přes sebe měla přehozenou, více k tělu. Nejspíš aby zahnala ten chlad, který jí otřásal tělem..
Kap..kap…kap… Tak přece.. Ona není jediná, kdo pláče. Strážkyně vláhy, dcerky jarního deštíku, něžně, lehce, ale i se střípky jakési důležité naléhavosti, bubnovaly na tabuli balkonového zasklení. Neklidně se zavrtěla a povzdechla si nad svojí do nebe volající hloupostí.. Konečně se posbírala a vstala, otevřela onu skleněnou tabuli a nasála do plic dávku vlhkého jarního vzduchu. Ledového vzduchu, který tančil mezi kapkami deště. Nebo kapky deště tančily s ním? Na tom vlastně ani tak nezáleželo..
I přes zimu, jež se jí zavrtávala stále hlouběji do těla se vyklonila ven.. Kapky samaritánky jí hladily a chladily tvář.. Už neplakala, ony plakaly za ni. Perličky kříšťálu jí zdobily vlasy a šeptaly, že čas utíká rychle. Mělo jí to být útěchou? Možná ano, možná ne... Všechno má svá pro a proti, alespoň tím si byla jista. Nijak jí však toto vědomí neodpovídalo na otázky: ,,Co teď? Co dál?" … Nic…
Zavřela skleněnou tabuli, vrátila se zpět do svého pokoje a konečně se jala ulehnout do měkkých polštářů, pod nimiž se ještě chvíli třásla zimou, než navštívila říši spánku... Poslední obrázek, co se jí té noci vybavil, než usnula, byl úsměv Měsíce a jeho letmé pohlazení stříbrnými paprsky…

N.v.M.


To není hloupost... to je krásný.. asi to tak má být sluníčko.. :*