,,Padá rosa" špitla ,,slyšíš ji?" … Usmál se a políbil ji na čelo. ,,Soumrak také padá, slyšíš jej?"… Jeho hlas byl pohlazením pro ouška, pro duši.. Přitiskla se víc k němu. Slyšela, jak mu tluče srdíčko. Spokojeně. Bylo jí fajn. Nemohla si přát víc a takhle jí to stačilo. Tělem se jí rozlévaly salvy příjemných, šťastných pocitů. Byla omámena jeho vůní... Bezpečně si hovíc v jeho náruči si potají přála, aby ten okamžik nikdy neskončil.. Byli spolu a byli někde tam, kde ptáčci trilkují své chytlvé melodie.. Uprostřed lesa na paloučku plném omamně vonícího kvítí.. Na paloučku se studánkou, jejíž potůček zurčí a zpívá.. Vypráví a něžně hladí své oblázky pramínky stříbrného kříšťálu…

*…A mech byl měkkoučký…. A stromy voněly…*
N.v.M.


Tak mě napadá, že zrovna ty píšeš na savanovinky že Luďkova slova umí mluvit... ale ty Tvoje řece taky... ne?