Stébla trávy se pohupovala v nepravidelných poryvech jarního větříku, všude byla cítit vůně probouzející se přírody. Větvičky stromů tiše pučely, ptáci zpívali, avšak Slunce již zašlo. Byla noc. Vlahá jarní noc… Noc, při které Měsíc něžně šimral svými paprsky nožky víl tančících na probouzejících se lukách. Krátká chvíle, kdy protkával svými stříbrnými nitkami jaro a i přestože mlčel, vyprávěl jim příběhy o jsoucnu, lásce a stoncích kopretin… Možná i čas se na chvíli zastavil, aby mohl pozřít onu krásu a na malý moment si odpočinout od všedního spěchu. Vše však rázem pominulo, když se opět probudil a začal kráčet dlouhými svižnými kroky vstříc novému dni. Dni, o němž se vědělo, že i kdyby byl jakkoliv smutný, bude obohacen o vzpomínky na měsíční svit, jež nikdo nikomu nemůže vzít.. Vzpomínky, jež byly všem, kteří chtěli, připomenuty v kapkách ranní rosy..
Stačí jen číst..

*...Číst mezi kapkami rosy…*
N.v.M.


Stačí... určitě stačí... jenže ten, kdo v nich číst neumí,, se nikdy nic nedozví a kapičky rosy sy navždy nechají svá tajemství uvnitř