Rád bílé lístky kopretiny plané
jsem trhal, říkal roztoužená slova,
rád pověděl jsem lidem zas a znova
a stokrát říkal, že se rádi máme.
***
Rád v álejích jsem bloudil pod lipami,
s kytičkou v ruce - úkradkem se díval,
otrhávaný kvítek odpovídal:
miluješ mě - a nesmírně, má paní...
***
Když ke sporům se u nás schylovalo
a v smíření nám lidé zabránili,
vzpomínáš, milá, jak ten kvítek bílý,
jeden děl: ne - a druhý: jenom málo.
***
Dneska samotný a bez naděje zcela
po skalách bloudím, všechny moje žaly
splynuly v kvítek kopretiny malý,
jež květy z rodných luk mi připomněla.
***
Otrhal jsem ji - modrem zasvítila
až k jezeru od skály, kde jsem seděl;
poslední lístek mi pak odpovědělm
že mě máš ráda nad své žití, milá.
***

***
(omlouvám se, kopretiny na skladu nemám...)


Nádhera... snad jako vždy... to Ti k tomu psát... asi raději mlčet...