10. prosince 2007 v 16:34
|
Byla jí zima a měla v hlavě zmatek. Zase jednou nevěděla, co vlastně chce a ani co se od ní očekává. Vždyť přece právě toto bylo vždycky tím, co si tak vroucně přála a teď, když to má, náhle to chce zahodit a utéct? Trápí se a tuší, že už ani trápit se sama nemůže, protože již to není jako dřív. Teď má někoho, komu na ní záleží... Možná je to chyba... Vždyť kdyby tomu tak nebylo, nemusela by nyní přemýšlet nad tím, co bude a nad tím, jak vážně jsou myšlena slova, jež byla vyřčena. Je jí úzko, když ví, že ublíží-li teď sobě, ublíží zároveň i někomu jinému.
*....Strach...*
*...Strach dál slepě věřit...*
Možná je jen unavená a proto jí teď kanou slzy po bělostné tváři. Cítí se tak bezmocně, nemocně.. Ano, to její duše je nemocná. V mysli jí vyvěrá pramínek střípků z minulosti. Z té hloupé minulosti, na kterou by nejraději zapomněla. Avšak nemůže zapomenout, když tu něco z té minulosti stále je.
Opět volá... Dovolává se Času, ale kolik jí ho ještě může být dopřáno?
Tuší, že to skončí...Děsí ji to.
Co bude dál?
...Netuší...
Avšak jedno je jisté.
Nic netrvá věčně, ač bychom si to někdy nesmírně přáli.
*N.v.M.*
Někdy je strach to nejhorší co nás může potkat a někdy zase na opak. Ano, souhlasím, že nic netrvá věčně, ale proč nevyužít těch chvil co jsou a nepokusíme se je co nejvíce prodloužit dokud jsou krásné? Někdy je dobré se na věci dívat z druhého pohledu.