,,Margareto?!" rozčileně ji oslovil, sotva vstoupila do kuchyně. Trhla sebou, protože netušila, že by v
potemnělé místnosti mohl někdo být. Rozsvítila. ,,Vylekal jsi mě.." spatřila ho sedět na židli u malého stolu, jež stál v rohu místnosti. ,,Kdybys měla čisté svědomí, nelekneš se.." vyčítavě jí řekl Dereck, její pohled se mu však stále vyhýbal.
potemnělé místnosti mohl někdo být. Rozsvítila. ,,Vylekal jsi mě.." spatřila ho sedět na židli u malého stolu, jež stál v rohu místnosti. ,,Kdybys měla čisté svědomí, nelekneš se.." vyčítavě jí řekl Dereck, její pohled se mu však stále vyhýbal.,,Jsi směšný."
,,Tak já jsem směšný jo?" Dereck začal poněkud zvyšovat hlas. ,,Tak mi pověz jaký strýček?! Proč mi nic neřekneš? Proč mi nic neřekne otec? Připadám si jako idiot! Proč kolem mě chodíte po špičkách a mlčíte?!.."
,,Můžeš na mě laskavě přestat řvát? Udělala jsem Ti snad něco?"
,, Jo.. Děláte ze mě idiota! Jak jsem už řekl…Skoro to vypadá, jako bys s mým otcem něco měla a ta jeho buzerace a uštěpačnost na tvou adresu byla hraná! No jistě! Všechno hrajete, co?! Šišli, mišli.. Pozor za chvilku přijde Dereck, co?! Není to náhodou takhle?! Jste hnusní pokrytci!!"
,,Tohle nebudu poslouchat…Jak mě můžeš z něčeho takového osočovat?!" Margareta nečekala na
odpověď a neprodleně opustila kuchyň . Jen tak, jak byla a se slzami v očích vyběhla z domu. Neměla ponětí kam běží, vše jí bylo jedno. ,,Proč jen jsem přijala Montherackovu pomoc..Zabije mě to..Zabije nás to..Jsem jim jistě přítěží!" V hlavě jí hučelo..Srdce jí zběsile tepalo a slzy se draly do očí. Jak byla bláhová..Myslela si že ji miluje.. Ale tohle přece milovaní lidé nedělají! Bylo jí úzko. Připadala si jako by náhle její život pozbyl smyslu. Nohy jí těžkly a sotva popadala dech. Přes sporé osvětlení pouličních lamp a své slzy téměř neviděla na cestu. Co si jen počne?
odpověď a neprodleně opustila kuchyň . Jen tak, jak byla a se slzami v očích vyběhla z domu. Neměla ponětí kam běží, vše jí bylo jedno. ,,Proč jen jsem přijala Montherackovu pomoc..Zabije mě to..Zabije nás to..Jsem jim jistě přítěží!" V hlavě jí hučelo..Srdce jí zběsile tepalo a slzy se draly do očí. Jak byla bláhová..Myslela si že ji miluje.. Ale tohle přece milovaní lidé nedělají! Bylo jí úzko. Připadala si jako by náhle její život pozbyl smyslu. Nohy jí těžkly a sotva popadala dech. Přes sporé osvětlení pouličních lamp a své slzy téměř neviděla na cestu. Co si jen počne?,,Sakra! Já jsem vážně idiot! Co když se jí něco stane! Skočí pod auto, nebo já nevím..! Co když ji už neuvidím?!!" Dereck začínal panikařit a vyběhl před dům. Nikde nikdo..Ulice byla prázdná?! Ještě jednou se pořádně rozhlédl. Ano! Konečně ji spatřil! Tam v dáli skoro na rohu ulice klopýtala jakási postava… Margareta! Rozeběhl se za ní, jak nejrychleji dovedl. Měl šílený strach, že ji už neuvidí. Za chvíli jí však byl v patách, chtěl ji uchopit za rameno a zastavit ji tak, ale vysílená Margareta klopýtla a svalila se na zem. Již neměla sílu. Byla na zemi. Beze sil, jen slzy jí zbyly. Slova útěchy by byla zbytečná, to Dereck vycítil. Přiklekl si k ní a jemně ji pohladil po zádech. Objal ji kolem ramen a notnou chvíli tak zůstali. Vypadali jako ztělesněné odpuštění. Nebo pochopení? Možná…

Jak jí bylo úzko, opravdu již neměla síly se vzchopit. Připadala si, že ztratila příliš mnoho, zároveň však tolik získala... Ano, ublížil jí, ale teď když byla v jeho objetí, najednou chápala, že ani jeden z nich nechtěl aby se to stalo. Byla zmatena a znavena náhlou popuzující touhou nebýt.
Dereck ji vzal do náruče. Nechala se. Ani v nejmenším ji nenapadlo vzdorovat mu. Opřela si hlavu o jeho rameno, víčka jí začínala těžknout. ,,Miluji Tě. Už mi neutíkej.." šeptal jí Dereck sladká slůvka do ouška. ,,Nechtěl jsem Ti ublížit. Odpusť..Nepřežil bych, kdybych tě ztratil. Jsi mi vším. Jsi jako kopretina, tak prostá, ale tak nádherná květina. Jsi jako voda, již potřebuji k životu. Už to víš?" Nedostávalo se mu odpovědi. Margareta usnula jako nemluvňátko v jeho náručí. Odnesl ji až do jejího pokoje, kde ji uložil do postele. Byla úplně prokřehlá, pečlivě ji tedy přikryl a chystal se opustit její pokoj. Sotva se však přiblížil ke dveřím, Margareta k němu vztáhla ruku ,,Zůstaň.." zašeptala. Dereck chvíli váhal, ale když ruka neklesala, vložil si její dlaň do své a vlezl si k ní pod peřinu. Přitulila se k němu a zanedlouho usnula. Dereck u ní zůstal poměrně dlouho a sledoval ji, jak spí. Těšil se z její nebezpečné blízkosti, když se mu však začínaly klížit oči, odebral se do své postele.
Na chodbě potkal otce, který na něj starostlivě pohlédl. ,,Co to mělo znamenat?" podivoval se

Dereck, protože spíš čekal z otcových úst nekonečnou salvu průpovídek a protestů…..
Sotva se uložil do postele, začala mu těžknout víčka. Již skoro spal, když někdo otevřel dveře do jeho pokoje a nahlédl. Dereck zvedl hlavu a podíval se ke dveřím, stál tam jeho otec. Koho jiného vlastně čekal? ,,Margareta už spí?" Dereck se mrknul na digitální hodiny nad svou postelí. ,,Vždyť je pět minut po půlnoci! A navíc není jí dobře." ,,Jo já vím. Bylo Vás slyšet asi až k sousedům. Kdyby jí nebylo ráno dobře, nemusí chystat snídani..Když tak jí to vyřiď..Dobrou noc." ,,Brou.." Broukl Dereck a jakmile se dveře zavřely upadl do hlubokého bezesného spánku.
To be continued...
N.v.M.

