Byla sobota. Margareta, již v plné síle a celé své kráse, měla nachystanou snídani a očekávala s
úsměvem obyvatelstvo domu. Dereck s Leonardem přišli k snídani skoro společně a sotva se usadili, Leonardo navázal konverzaci ,, Margareto, už je vám lépe?" Margaretě vběhl nach do tváře. ,,Ano, děkuji. Co budete chtít k pití?" ,,Dnes čaj, prosím." Mladá hospodyňka pohlédla tázavě na Derecka, který byl snad ještě v polospánku ,,Já taky.." vrátil se Dereck mezi živé. Margareta tedy odběhla do kuchyně a Dereck začal čistěji uvažovat o tom, co ten den podnikne. Protože, jak jsem již dříve zmínila, byla sobota, což znamenalo, že nebyl den školní, měl Dereck teoreticky volno. Rozhodl se tedy jít si provětrat hlavu někam ven. Zkrátka po snídani, která proběhla celkem v klidu, popadl fotoaparát a vyběhl z domu.
úsměvem obyvatelstvo domu. Dereck s Leonardem přišli k snídani skoro společně a sotva se usadili, Leonardo navázal konverzaci ,, Margareto, už je vám lépe?" Margaretě vběhl nach do tváře. ,,Ano, děkuji. Co budete chtít k pití?" ,,Dnes čaj, prosím." Mladá hospodyňka pohlédla tázavě na Derecka, který byl snad ještě v polospánku ,,Já taky.." vrátil se Dereck mezi živé. Margareta tedy odběhla do kuchyně a Dereck začal čistěji uvažovat o tom, co ten den podnikne. Protože, jak jsem již dříve zmínila, byla sobota, což znamenalo, že nebyl den školní, měl Dereck teoreticky volno. Rozhodl se tedy jít si provětrat hlavu někam ven. Zkrátka po snídani, která proběhla celkem v klidu, popadl fotoaparát a vyběhl z domu.
Venku bylo nádherně, hotové Babí léto. Mírný větřík si pohrával se suchými barevnými listy, jejichž nádherné zbarvení zvýrazňovaly sluneční paprsky deroucí se od východu. ,,Kolik takovýchto dnů budu mít ještě možnost spatřit?" bleskla mu hlavou nepříliš veselá myšlenka. Copak se schylovalo k jeho smrti? Nebuďme bláhoví, vždyť byl tak mladý.. Pouhých devatenáct let. Ale smrt si nevybírá, což ví každý z nás, nemluvme o ní však v souvislosti s někým, kdo je v nejlepších letech, s někým, před kým se právě otevírají nové možnosti života. Dereck vlastně sám nevěděl, proč si pokládá takovou otázku. Měl vlastně všechno. Potkal dívku, na které mu záleželo a která navíc obývala stejný dům jako on. Ve škole se mu také dařilo a z blížící se maturity neměl žádný strach. Otec vypadal jako by se mu v hlavě všechno rozleželo a dále nechtěl Dereckovi ani Margaretě překážet ve štěstí. Jediné, co ho trápilo, byly jisté věci, kterým nerozuměl. Stejně jako Leonardo, jeho ctěný otec, měl rád v životě jasno, tak Dereck také rád viděl všechny věci jasně bez jediného stínu pochyb. Měl prostě neustálé tušení, že se jeho otec s Margaretou zná více, než dávají najevo. Přece jen náhlý Margaretin dotaz na jakéhosi strýčka byl více než dostačujícím důkazem. ,, Ach jo.." povzdychl si Dereck ,,pomale ale jistě se ze mě začíná stávat nedůvěřivý, podezírající mamlas.." uchechtl se sám své hlouposti a pokračoval v cestě po travnatém srázu, který byl pod jejich zahradou a vedl přímo ke starým, již nepoužívaným kolejím.
Protože se koleje nepoužívaly, jak již též bylo zmíněno, byly pochopitelně celkem zarostlé bujnou
vegetací. Mnohdy ani pražce vidět nebylo, ale co už.. Právě po takových kolejích chůze zamyšleného člověka ubíhá nejlépe. Dereck následoval směr kolejí až k jejich samotnému konci. Vlastně to nebyl konec tak docela,jen se už nedalo jít dál, protože mu stála v cestě stará, mohutná, zrezivělá brána s mnoho let nepoužitým zámkem na řetězu. Za bránou se nacházela stará nepoužívaná továrna. Dereck si vlastně nepamatoval na doby, kdy byla ještě továrna v provozu. Mohlo to být někdy v době , kdy byl ještě hodně malý a nebo v době, kdy vlastně ještě vůbec nebyl na světě.Nevěděl ani k čemu dříve sloužila. Jedině co věděl, bylo že tato budova vyhořela, když mu bylo asi devět let. To byla ještě naživu jeho maminka a on s ní velice rád chodil na procházky. To ona ho naučila dívat se kolem sebe a zvěčňovat jedinečné pohledy pomocí fotoaparátu nebo jen tužky a papíru. Dereck stál před bránou a pozoroval, jak se mladé sluneční paprsky proplétají zimolezem, jímž byla brána porostlá. Tento vskutku jedinečný pohled neušel jeho objektivu.
vegetací. Mnohdy ani pražce vidět nebylo, ale co už.. Právě po takových kolejích chůze zamyšleného člověka ubíhá nejlépe. Dereck následoval směr kolejí až k jejich samotnému konci. Vlastně to nebyl konec tak docela,jen se už nedalo jít dál, protože mu stála v cestě stará, mohutná, zrezivělá brána s mnoho let nepoužitým zámkem na řetězu. Za bránou se nacházela stará nepoužívaná továrna. Dereck si vlastně nepamatoval na doby, kdy byla ještě továrna v provozu. Mohlo to být někdy v době , kdy byl ještě hodně malý a nebo v době, kdy vlastně ještě vůbec nebyl na světě.Nevěděl ani k čemu dříve sloužila. Jedině co věděl, bylo že tato budova vyhořela, když mu bylo asi devět let. To byla ještě naživu jeho maminka a on s ní velice rád chodil na procházky. To ona ho naučila dívat se kolem sebe a zvěčňovat jedinečné pohledy pomocí fotoaparátu nebo jen tužky a papíru. Dereck stál před bránou a pozoroval, jak se mladé sluneční paprsky proplétají zimolezem, jímž byla brána porostlá. Tento vskutku jedinečný pohled neušel jeho objektivu.Ani nevěděl proč, ale náhle mu v mysli vyvstala vzpomínka na dobu před desíti lety. Vzpomínal si, že takto jako tu stál teď , stál tam i před desíti lety, s tím rozdílem, že vedle něj stála jeho maminka a brána ještě nebyla tolik porostlá. Vlastně nebyla vůbec porostlá. V té době byl ještě malým, zvědavým a neposlušným kloučkem, který miloval dobrodružství., což se po nemilém zážitku trošku změnilo, ale nepředbíhejme…
N.v.M.

