Již to nemohl vydržet. Bylo 17:50, právě dvě hodiny od té doby, co opustil jídelnu. Potřeboval ji
vidět, potřeboval to s ní probrat. Všechno. Ale hlavně jejich vztah. Vydal se tedy směr jídelna. Věděl, že otec chodí vždy přesně, jistě už byl doma, ale v pracovně a zavalen svou prací, takže měl teoreticky čas promluvit si s Margaretou. Večeře měla být v šest hodin, což znamenalo, že má deset minut k dobru. Když vstoupil do jídelny, Margareta právě prostírala k večeři.
vidět, potřeboval to s ní probrat. Všechno. Ale hlavně jejich vztah. Vydal se tedy směr jídelna. Věděl, že otec chodí vždy přesně, jistě už byl doma, ale v pracovně a zavalen svou prací, takže měl teoreticky čas promluvit si s Margaretou. Večeře měla být v šest hodin, což znamenalo, že má deset minut k dobru. Když vstoupil do jídelny, Margareta právě prostírala k večeři.,,Mohu s tebou mluvit?"
,,Jestli ti to někdo nezakázal…"
,,Ale Margie.. Kdo by mi to mohl zakázat? Jsem svobodný člověk. Otce poslouchat nebudu. Nezačínej s tím zase."
,,V tom případě bych ti to měla zakázat já."
,,To myslíš vážně?"
,,Ne."
,,Tak to neříkej. Podívej, mě mrzí, jak se otec chová, ale já to prostě nijak neovlivním.."

,,Vůbec nevíš o co jde Derecku…"
,,O co by sakra mělo jít? Co přede mnou skrýváš??"
,,Mnoho věcí, které ti nemohu říct.. Nevím jestli bys mi rozuměl. A navíc.. Já ti to zkrátka nemohu říct. Mrzí mě to , ale nejde to. Derecku.. Zapomeň na mě.."
,,A co když to nepůjde?"
Margareta zamířila pohledem k hlavnímu schodišti a dala si prst přes ústa, poté odešla do kuchyně. Právě včas. Leonardo vstoupil do jídelny svým upjatým krokem přesně úderem šesté hodiny večerní. To už bylo v jídelně hrobové ticho, vždyť Dereckovi v hlavě kolovalo tolik otázek bez odpovědí, že ani neměl čas klepat nohou o zem ani nic podobného. Když se Leonardo usadil, Margareta se opět vrátila do jídelny, způsobně ho pozdravila a na tváři vyloudila nádherný úsměv, ale v jejích očích se zračila otázka, nebo se to snad Dereckovi jen zdálo? Měla obavu, že se jeho otci nebude něco líbit? Že přijde na rozbitou mísu? Znal ho dobře a podle jeho mínění by ho rozbitá mísa nerozhodila, za normálních okolností by nad tím mávl rukou, i když po předešlých událostech si tím už tolik jist nebyl.
,,Derecku? Co tu děláš tak brzy?"
,,Co?..Cože?" vracel se ze světa myšlenek Dereck.
,,Ptám se co tu děláš tak brzy? Vždycky jsi chodil na večeře pozdě, pokud vůbec. Od té doby co

Me…" Dereck sebou nepatrně trhl a v Leonardových očích se objevil záblesk smutku. Byla to jen nepatrná chvíle, ale velice znatelná.
,,Měl jsem hlad a myslel jsem, že Margareta mi něco připraví dřív, než přijdeš. Ale nepřipravila."
,,No, jen aby.. Totiž, chtěl jsem říct, že je dobře, že budeme večeřet spolu. Chtěl jsem se Tě na něco poptat. Margareto? Můžete donést večeři a prosil bych šálek čaje." Margareta přikývla a než se stačil Dereck optat, co po něm otec chce, byla zpět i s večeří.
,,Chtěl jsem se jen zeptat...." pokračoval Leonardo ,,…co studentský ples? Už plánujete?"
,,Jo.. Teda ještě ne tak docela, ale bude to asi ve velkým sále v Gicklosově domě."
,, A do tomboly už něco sháníte?"
,,Zatím, ne. Však víš, že ti pak řeknu.."
,,Jen se informuji, abych se stihl domluvit se sekretářkou a skladníkem a tak. Znáš to."
,,Jo..jo.."

Dále proběhla večeře mlčky. Ticho bylo sic trochu tíživé, ale bylo to lepší, než pokoušet se o konverzaci, nebo co hůř, kdyby měl Dereckův otec zase nějaké nemístné poznámky. O míse se nikdo ani slovem nezmínil, jen než Leonardo odešel od večeře, podotkl, že to bylo velice chutné, ale se zeleninovým salátem by to mohlo být ještě lepší. Margareta se lehce zarděla a na znamení , že pochopila a příště bude salát, pokývala hlavou. Potom ještě Leonardo požádal Margaretu, aby za ním došla do pracovny ohledně pracovní smlouvy. ,,Jistě, jen to tady trochu uklidím, a hned jsem tam."
Dereck vyčkal, dokud neuslyší za otcem zapadnout dveře jeho pracovny. Šel k Margaretě, zlehka ji pohladil po tváři. Neucukla. Jen sklopila zrak.
,,Chtěl jsem být víc než přítel…"
Jak bylo pro ni hezké slyšet ta slova, ale zároveň tak bolestivé. To ,,chtěl"… Nemohla nic dělat, čekala až odejde. Nic neříkajíc, pozorujíc podlahu. Bylo jí do pláče, ale nesměla plakat. Musela přece ještě za panem Montherackem. Odnesla tedy nádobí z jídelního stolu do kuchyně a vydala se za Leonardem...
N.v.M.

