Vzdát se svého štěstí pro klid duše někoho, kdo je schopen ublížit…? Ale kdo zaručí, klid tomu vzdávajícímu se? A jaký bude ten klid?
Mrazivý, osamocený a těžký… Kdo by dobrovolně chtěl něco takového? Ptám se, kolik z Vás by bylo schopno ustoupit? Ale vždyť Vy stejně nejspíš nevíte, o čem mluvím.. A to je dobře..
Slovo…Slova…Slova…
Znáte to Vy, stejně jako já… Někdy je jich spousta a každé slovo nebo snad jen jeho smysl přichází odjinud. Je těžké, když k Vám promlouvá Vaše srdce, ale obavy i mozek (to je takové to divné neforemné, co máte nacpané v lebeční dutině ;) ) říkají něco jiného… Křičí na Vás strach, a přitom srdce si pěkně v teploučku pokojně tluče pro Vašeho/ši milého/lou…
Pak přijde úzkost a Vy nevíte kam hlavu složit, a tak ji složíte do dlaní a cítíte, jak Vám stéká po lících těch pár slaných slz beznaděje.. Té beznaděje - kdy nevíte jak dál. Kdy se bojíte jít tam, kam Vás srdce táhne. A nebo když Vám v tom něco brání…
Říká se, že láska i hory přenáší... Ale není tomu tak. Záleží hlavně na nás, jak se tomu postavíme a jak s darem ,,milovat" naložíme. Záleží na každém z nás, jestli vydží nebo nikoliv...
Zvažte, zda má cenu vydržet..Já jsem tak již učinila...
Jste si jistí, že má smysl vydržet? Chcete vůbec? ... A umíte chtít?

Já ano.
N.v.M.


Vím o čem mluvíš..A odpovím ti na otázku...Já ne..