close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství minulosti - 6.(závěrečná) část

22. října 2007 v 19:52 | Kristýnka |  Newage´s works
2002-03
"Všechno nejlepší do nového roku, můj mlčící příteli. Rok utekl jako voda a nic se nezměnilo, kromě sílící lásky mezi námi dvěma. Já.. jsem šťastná. Panebože! Překypuju štěstím! Všem na světě bych přála znát, jaké to je, když vás někdo zbožňuje celým srdcem a vy o jeho síle nikdy nepochybujete. Je to největší životní výhra. Je to maximum, čeho lze na tomto světě dosáhnout. Kéž se lidé řídí svými srdci, kéž poslouchají své tužby a dělají to, co považují za správné, byť se to třeba neslučuje s morálkou ostatních. Jsem teď někdo naprosto jiný. Ožila jsem. Raduju se, směju, dovádím… Stejně tak, jako by slunce hřálo mou zimou prokřehlou pokožku. Slunce svítí a nikdy nevyhasíná. Ráda prohlašuju, že mým sluncem je Jakub. Můj Bůh. Moje ztělesnění víry.
Za pár minut je tu nový rok. A já se s tebou tímhle okamžikem loučím. Vynaložím jakékoliv úsilí, aby to byl ten nejkrásnější rok mého života. Rok naší lásky. Naší věrné a až do smrti trvající lásky! Navěky! …
Zvedl oči do stropu a hořce polkl. Když to udělal, skutálely se mu slzy z očí. Uchopila jeho srdce, svírala ho v náručí a hýčkala ho, aby se mu nic nikdy nestalo. On od toho cítil daleko víc. Díky Anně pochopil, že lze milovat duši. Není k tomu potřeba hmotného těla. Odložil deník dál od sebe a srdceryvně se rozplakal. Pláč nebral konce. Plakal za všechny roky svého bezcitného života. Myslel na své dětství. Vzpomínal na rodiče, kteří tenkrát bývali zamilovaný pár a nyní se rozvádějí. Vzpomínal na své životní hodnoty, kterými v té době byla pouze láska a Erika. Plakal a hlasitě přitom vzlykal. Máma, která do jeho pokoje starostlivě vletěla, zůstala stát mezi dveřmi a pozorovala ho s neskrývaným údivem. Opatrně k němu přistoupila a uchopila ho mlčky do náruče. Pevně ji stiskl a poprvé si uvědomil, co vše pro něj znamená. "Mám o tebe strach," šeptala zamyšleně, nepřestávajíc ho svírat v objetí.
"Teď už o mě strach mít nemusíš, mami, neboj se." Víc jí říct nechtěl. Stačilo to. Asi nepochopila, ale to mu nevadilo. Jednou jí o všem poví, protože své vlastní mámě můžeš přece důvěřovat ze všech lidí nejvíc. Ale dnes ještě ne. Ještě je brzy. Upřel na mámu, která už byla oblečená do práce, slané oči. Pevně jí stiskl dlaně a upřímně zašeptal: "Mám tě hrozně rád, mami." Honzově mámě se zalily oči radostí. Bylo to poprvé, co to od svého syna slyšela. Rozloučila se s ním ještě jedním vřelým objetím. Když se znovuzrozenou láskou syna odcházela, rozplakala se i ona.
Poslední rok…. Kouknul na hodiny. Bylo devět hodin ráno a on pořád ještě neměl chuť spát. Anna se se svým imaginárním přítelem rozloučila a Honza měl pocit, že jím byl odvždy on. Tak to byl tedy konec. Překvapilo ho, když po stránce následovalo další psaní. Šokovaně hleděl na vzhled stránky. Písmo bylo takřka nečitelné. Na chvíli zpanikařil, ale věděl, že ho rozluští. Nedovolil by, aby od ní něco nepřečetl. Pozastavil se i nad stylem písma. Byl změněný. Zalekl se, jestli to dokonce nemohl psát někdo jiný. Naprosto odlišný rukopis. Nebyl tolik úhledný jako Annin. Písmenka skákala různě po řádcích. Stránky tohoto psaní byly promočené a písmenka v těch nakrabatělých listech bledla. Srdce mu divoce haprovalo v hrudi, když se pozorně začítal do pokračování.
"Nejsem … vůbec ….. schopná…. psát…. Jsem tak …. slabá…. Nedokážu… držet… tužku… A ta bolest… V životě nikomu nepřeju… zažít ten pocit…. kdy se vám škubou všechny orgány … ve vašem vlastním… těle zaživa… Krvácím… a z těla nevytéká ani kapka …. Umírám… Kůže bledne….. Svaly slábnou…. Ztrácím víru…. Štěstí je pomíjivé…. Nikdy netrvá věčně… To si pamatuj, příteli… Kéž bys existoval…. Kéž bys tady teď byl…. Potřebuju tě…. Umírám….. Proč lidé odchází bez boje? …. Protože ztrácí smysl žít…. Žádná … pozemská slova nepopíšou… ten cit, který jsme vzájemně… prožívali… A tohle všechno je jen dohra…. našeho krátkého žití. Bůh nás asi… opravdu miluje…. Když nám dopřává …. být znovu… spolu… Když nám daroval své milosrdenství…"
Tohle byl definitivní konec. Honzovi už opět tekly slzy proudem. Cítil stejnou bolest, jakou cítila Anna. Už v životě nezapochyboval nad vírou, symbolem a znamením. Anna o něm už tenkrát věděla. A mělo to zkrátka tak být, že ji objevil. Nestihl to za jejího života, a tak se postarala o to, aby o ní alespoň věděl. Věděl, že existovala.
Poprvé v životě chápal pocit přijít o někoho moc blízkého. Už chápal hysterické záchvaty lidí nad spouštějící se rakví. Chápal lidi, kteří se vrhali bezhlavě za rakví dolů a křičeli, že ten člověk žije! Musí žít, protože jen tak umřít by nikdy nedokázal! Obdivoval jejich lásku a byl absolutně zmatený, protože se už nikdy neměl šanci dozvědět, jak to tenkrát všechno bylo. Co poslední zápis Anny znamenal. "Nesmrtelná láska," pokyvoval mezi slzami hlavou. Silnější než cokoliv na světě. Než smrt. Ale přesto mu to nedalo. Uchopit červený fix a na naprosto poslední stránku napsat obrovským písmem: "Otevřela jsi mi srdce. Nikdy na Tebe nezapomenu." A za to napal rok 2006.
Popotáhnul a setřel slzy do rukávu svetru. Do vlhkých dlaní pak uchopil deník, oblékl se a rozhodl se ho vrátit na stejné místo, odkud ho vzal. Jemu to pomohlo. Na řadě jsou nyní další ztracené duše postrádající smysl života. Loudal se cestou k hřbitovu, kterou znal i poslepu. Sníh nepadal. Vítr nefoukal. Všude bylo ticho, dokonce i jeho duše se začala uklidňovat. Vešel branou a vydal se rovnou k jejímu hrobu. Hlavu měl sklopenou. Když ji zdvihl, zkoprněl. U hrobu stál muž s kyticí v ruce. Honza si ho měřil zkoumavým pohledem, a když se vzpamatoval z prvního šoku, opět se uvedl v pohyb. Tiše k němu přistoupil a ještě tišeji s tou nejuznalejší upřímností prohodil: "Neskutečná dívka." Když neznámý zvedl oči a upřel je do jeho tváře, okamžitě Honza pochopil, kdo to je. V zorničkách se mu mísila vina, touha po odpuštění a nikdy nekončící láska. "Měla andělsky čistou duši. Pořád jsem jí to říkal." Honza souhlasně kývl. Muž položil květiny do vázy a bez jediného pohledu do Honzových očí odešel.
Když se Honza ujistil, že je skutečně sám, sehnul se k hrobu a deník zastrčil přesně tak, jak ho našel. Však ony si ho zase ty správné oči najdou. Narovnal záda, upřel na její vytesané jméno skelný pohled a s bolestí v srdci zašeptal: "Sbohem, Aničko."
Cestou domů přemýšlel, jestli Erika někdy pochopí, co mu otevřelo srdce a zapříčinilo tak jejich setkání po tolika ztracených a zbytečně promarněných letech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikis Nikis | E-mail | Web | 22. října 2007 v 20:54 | Reagovat

Krásné, Kristýnko. Námět se mi opravdu moc líbí, poznání smyslu života a cesty, jak toho dosáhnout.. Jsem moc potěšená tím, že jsem si to mohla přečíst.

Víš, já neumím takhle psát, teda ani jsem se o to nepokoušela, ale cit bych pro to neměla, ale takové dvě maličkosti bych ještě k té povídce měla. Moc se mi líbí jak píšeš, máš svůj styl, který se moc hezky čte. Všimla jsem si, že celý příběh píšeš tím svým stejným stylem. Možná by bylo zajímavé zkusit psát takovým v něčem maličko odlišným způsobem třeba v tom deníku, kde psala Anna. Nevím, jak bych to lépe sdělila, snad to je k pochopení. A ještě takový maličký detail. Myslím si, že když by byly v nějaké menší knížečce zkroucenější listy od slz než obvyklé rovné, nemohl by být dotyčný překvapený a asi by to nepřehlédl. To jsou ale jen takové detaily, které mě tak napadly. Ono se lehce radí, když sama nepíšu, já vím. Ale chtěla jsem se tu o tom zmínit, když už mi to tak přišlo na mysl.

Velmi ráda si přečtu i další Tvé příběhy =o) Tenhle stál opravdu za to =o)

2 Nympha Nympha | E-mail | Web | 22. října 2007 v 21:35 | Reagovat

Nikis: Mám pro Tebe milé překvapení ;). Podívej se sem: http://reetri.sblog.cz/ :)

3 Nikis Nikis | E-mail | Web | 23. října 2007 v 14:30 | Reagovat

Jeee... moc ráda si počtu =o) Děkuji Ti za odkaz =o)

4 Maud Maud | 25. října 2007 v 21:02 | Reagovat

Mě to přišlo ze začátku zvláštní a potom smutné. Nevím zatím co, ale něco mi to rozhodně dalo.

Jediné co teď vím s naprostou jistotou, že to prohloubilo to, co zažívám poslední dobou.

5 Iva Iva | 27. října 2007 v 16:21 | Reagovat

Milá Kristýnko, děkuju Ti.. Tvoje slova dokážou popsat nepopsaný.. Děkuju, a přeju Ti šťastnej život..

6 reetri reetri | 30. října 2007 v 14:53 | Reagovat

MOC VÁM VŠEM SRDEČNĚ DĚKUJU. VAŠE OHLASY MI UDĚLALY NESMÍRNOU RADOST. DĚKUJU!

7 reetri reetri | 30. října 2007 v 14:53 | Reagovat

... A NYM, TOBĚ DĚKUJI, ŽE JSI MI TO VŠECHNO UMOŽNILA! :-**

8 Nympha von Moonthorn Nympha von Moonthorn | E-mail | Web | 6. listopadu 2007 v 20:56 | Reagovat

reetri: Bylo mi ctí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama