Hleděla jsem na Jakuba jako zjara, když se se mnou přišel jednoho dne s kufrem v ruce rozloučit. Myslela jsem si, že si ze mě dělá srandu. Že mě zkouší a že mi třeba zkusí dát ultimátum, které by bylo už předem splněno v jeho prospěch. Nic z toho se ovšem nestalo. "Vracím se zpátky do Francie." Svoje slova pečlivě odděloval, snad v domění, že nechápu jejich význam. Chápala jsem ho až moc dobře. Myslela jsem si, že mě opouštěl kvůli své práci, kterou tam měl, a kdyby mezi námi nebyl věkový rozdíl sedmi let, rozhodně si zabalím zavazadla a letím s ním, jenomže jsem nebyla plnoletá a nemohla jsem si to dovolit. Slepě jsem na něj zírala s pootevřenou pusou. Oněměla jsem. Nedokázala jsem mu říct nic. Sám moc dobře o mém citu věděl a i já cítila, že mě miluje stejně tak, ale proč mě tady nechával napospas Lubošovi? Proč to udělal?! "Nikdy jsem tě nepřestal milovat a od našeho prvního polibku na tebe nepřestávám myslet. Ale musím jet pryč. Bourám ti vztah a já si to uvědomuju. Nesmím ti to kazit. Tohle nejsem já. Chápeš. Bude lepší, když se nebudeme vídat a začneme každý jinak." Tohle přece nemohla být pravda. Do poslední chvíle jsem mu nevěřila. Pokoušela jsem se usmát a donekonečna jsem opakovala: "Tohle je vtip, ty přece víš, že bez tebe nemám šanci přežít!" Když mu zpod víčka sklouzla slza, pochopila jsem realitu. Pokrčil rameny, zdlouha přiložil své rty na mou tvář a pak zašeptal: "Odpusť," a odešel tak rychle, jako do mého srdce vstoupil. Poprvé jsem zemřela. Všechno ztratilo smysl. Bylo mi stejně, jako by mi Kubu zabili. Věděla jsem, že se nevrátí, a přesto jsem každý den vyhlížela z okna, jestli si to náhodou nerozmyslel.
Když se mě Luboš zmocňoval svými odpornými pažemi, které jsem nenáviděla, plakala jsem touhou po Kubovi. Stala se ze mě troska každý večer čekající na své konečné spasení. Jsem člověk upřímný a lhaní není moje parketa. Rozhodla jsem se, že mu o všem povím a budu na Jakuba čekat s čistým štítem. Ať už je to třeba celý život. Hodlala jsem počkat.
Panebože. Luboš byl naprosto nepříčetný. Nadával mi, drtil mi paže ve svém ohnivém sevření, políčkoval mě a proklínal. Bylo mi to jedno. Jestli zůstanu svobodná za tuhle cenu, pak to vydržím! Vyhrožoval, že mě zabije, ale tyhle věci jsem mu nevěřila. Ať to byl jakýkoli člověk, ublížit mi by nebyl schopný…."
Honza opět deník zavřel. S každým novým slovem v něm narůstalo napětí a on měl strach, že exploduje nervozitou. Najednou si strašně přál, aby tahle zpověď nebyla jeho Anny, ale naprosto cizí dívky, kterou vůbec nezná. Když se nad poslední myšlenkou zastavil, uvědomil si, že je jeho tužba splněna. Všechno záleží pouze na něm. Když nebude chtít, může do své smrti tvrdit, že žádnou Martínkovou nikdy neznal. Byla to pravda. Ale zároveň znal Annu. Tu Annu, která se mu zjevila ve snu a byla ztělesněním všeho toho, co v podvědomí postrádal. Její slova vyplavovala minulost na povrch a nutila Honzu nad sebou přemýšlet a měnit svá dřívější rozhodnutí.
Začal ji vnímat jako svou jedinou žijící přítelkyni. Byla pro něj skutečnou bytostí. Zamiloval si ji. Byla tak nádherná. Cítil bezmeznou touhu dotýkat se jejích rtů a držet ji v náručí, aby jí dodal lásku, která se jí nedostávala. Najednou si znovu uvědomil, že je mrtvá, a zachvátila ho panika. To přece nejde. Jak někdo může tvrdit, že Bůh existuje, když si vzal tak mladou dívku? Pohled opět upřel na knížku. Ať čte jak čte, vždycky dojde na poslední stránku jejího života. Ať jsou její slova živá jak chtějí, stejně s jejím srdcem vyhasnou. Nahořklý smutek pálil jeho hrdlo a po tváři se mu spustilo pár slz. Je to poprvé za celý život, co tak často pláče. Jako by v něm vzbudila něco nepředstavitelného. Emoce.
Proklínal Luboše! A proklínal celý rok 2003. Kdyby byl kdysi věděl, že je Anna skutečná, našel by ji a nikdy by nikomu nedovolil křivým slůvkem jí ublížit.
"Odejdi a zapomeň, že jsem vůbec kdy existovala," prosila jsem ho úpěnlivě. "Odejdi a dej šanci mně i sobě." Mrštil po mně nenávistným pohledem: "Nikdy jsi mě nemilovala. Využívala jsi mých citů! Jsi děvka."
"Měla jsem tě moc ráda. Myslela jsem si, že to do začátku stačí!" Hájila jsem se. Jeho zuřící tvář si zapamatuju navěky. "Kdybys mě měla ráda, v životě bys mi takhle neublížila."
Sklopila jsem bezbranně hlavu a nepřipomínala, jak ublížil on mně. Chtěla jsem to mít už rychle za sebou. Jak asi chutná svoboda? Nikdy jsem si jí nevážila, ale věděla jsem, že od toho dne mi bude posvátností. "Nech toho, tohle přece nikam nevede. Nemůžu s tebou být z lítosti." Pevně mě uchopil za zápěstí. "Nikoho nutit do lásky nebudu!.." Pak mě pustil a rozmáchl divoce rukama: "Tak si běž! Utíkej! Mrcho! Ale nemysli si, že to takhle nechám! Nemysli si! Budeš si mě do smrti pamatovat! Tomu věř, děvko!" Ukázal mi uražená záda a díkybohu neviděl mou šťastně radostnou tvář. Byla jsem to zase já. Lehká jako pták.
Aby toho štěstí nebylo málo, den na to se do mého života vrátil Jakub. V životě nevylíčím pocity, které mě teď ovládají. Jsme spolu každou volnou vteřinu. Jakub tvrdí, že se se mnou na mé osmnácté narozeniny zasnoubí a hned po škole si mě vezme. Nechce podle svých slov ztrácet ani minutu. Hned po škole hodlám otěhotnět. Na to se těším ze všeho nejvíc. Přemýšlíme, co chceme první, jestli dívku nebo chlapce, ale ve skutečnosti je nám to úplně jedno. Užíváme si společné štěstí a všichni kolem nás chápou, co je skutečná láska. Teď hodlám žít. Nechci ztratit další roky přežíváním. Snad můžu opět důvěřovat. Snad můžu vystřídat psaní slovem. Jakub o násilnostech, kterých se Luboš dopouštěl, nic neví. Nikdy jsem mu o tom nepovídala a nikdy s tím taky nehodlám začít. Je to minulost. A je dávno pryč. Je to tedy za námi. Tak to bude pro všechny lepší. Snad to tenkrát Luboš ani zle nemyslel. Možná si neuvědomoval, jak moc mi ubližuje. Dneškem minulost uzamykám. Navěky. Začínám novou etapu a z části i ty jsi její příčina…."
Rovná půle knížky. Otočil novou stranu a dokonce se přistihl, že si usilovně přeje, ať už nic víc v deníku není, třebaže netoužil po ničem jiném než po jejím písmu, které byl ochoten číst do konce svého života. Zkrátka žádal happyend, který neexistoval. Nová strana zůstala prázdná, a když to udělal ještě tak třikrát, zmocnila se ho nepředvídatelná slabost. Takže on se skutečně nedozví, co bylo dál?
Třesoucíma rukama prohraboval list za listem, jako by mohl tu minulost ještě nějak změnit. Toužil ji najít. Chtěl ji v tomhle světě plném omylů získat pro sebe.
Pokračování objevil pár stran před koncem knihy. Jako by přesně dopředu věděla, že více místa pro své zpovědi potřebovat nebude. Zhluboka se nadechl a zpozoroval, jak moc se mu potí ruce.
To be continued...


Týjo. =o) Teď je to vážně napínavé. Moc mě to baví. =o) Těším se na pokračování.. už aby tu bylo coby dup =o))