close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství minulosti - 3.část

20. října 2007 v 21:21 | Kristýnka |  Newage´s works
2001
"Chápu. Divíš se, proč mám deník zrovna já, která těmhle věcem abnormálně nedůvěřuje. Poslouchej. Je to pár let zpátky, co mi máma říkala, ať lidem nevěřím. "Zradit" má prý každý v povaze. Jediného člověka, od kterého se nemusíš tak podlého úderu obávat, bude vždycky tvá máma. Nikdy jsem ji nepochopila. K srdci si připouštím strašně málo lidí. Jsou to pouze ti, které znám stejně tak dobře jako tu mámu. Gabrielu stejně tak. Moje nejlepší kamarádka. Moje duše. Můj den a moje noc. Byla jako mé dvojče. Když někdo ublížil jí, ublížil tím i mně a naopak. Byly jsme na sebe fixované. Neuměla jsem si představit, že bych jí nějak ublížila. Ona nejen, že si to dovedla představit, ona to také vzápětí udělala. Přemýšlím, jak máš potom důvěřovat komukoli, když tě zradí tvůj nejbližší člověk, se kterým od dětství sdílíš cokoli? Pověz mi pak, co je důvěra a s ní související věrnost? Jak mě může někdo obviňovat, že jsem necitelná a uzavřená, když mi tohle udělá?! Kvůli poslednímu úrazu s Gabrielou mlčím. A mlčím už několik let.
A právě proto volím tuhle variantu. Píšu Tobě, protože jsi ten, kdo neumí mluvit. Snad nezradíš. Protože pokud i Ty, ztrácím naději ve spravedlnost. Já ze sebe ale musím dostat tu tíhu, kterou nikdy nikomu jinému svěřit nemůžu. Chtěla bych zase znát, co to je uléhat večer s úsměvem na rtech. Chci být zkrátka šťastná - nic víc, bože můj!
Když jsem řekla Lubošovi, že už s ním nechci nic mít, vyhrožoval mi, že to takhle nenechá, že si mám dávat pozor a nezahrávat si s lidskými city. Ale to já přece nikdy nedělala! Jak to může říct člověku, který k těmhle věcem vzhlíží s maximální úctou! Nemůžu za to, co se ve mně odehrává. Přijde mi to vůči němu i mně nefér. Myslí si snad, že když je starší, že mě má ve své moci? Že mě může zastrašovat? Odkdy je vztah vězení? Kam se vytratila něha a hluboký cit? Copak když do něj vstoupíš, musíš tam setrvat po celý život? Chci se svobodně rozhodovat! A verdikt zní: Chci od něj nadosmrti pryč!"
"Proč svítíš?" Honza sebou trhnul. Když zahlédnul stát ve dveřích mámu, upřímně si oddechl. Deník nenápadně překryl polštářem a posadil se na posteli. Věnoval mámě úsměv a ledabylé pokrčení ramen: "Nemůžu usnout," vysvětlil plaše. Hleděla na svého syna jako na zjevení. Jako by ho vůbec nepoznávala. "Tys plakal? Jsi v pořádku?" zeptala se podezíravě a vešla do pokoje, aby syna objala. Mlčel. Mámin stisk Honzu ještě více rozlítostnil. Polykal slzy a snažil se nerozplakat se před ní. Nechtěl jí přidělávat starosti. Nechtěl, aby si o něm myslela, že se zbláznil. Měla svých vlastních problémů s rozvodem dost. Jemně mámě políbil dlaň a znovu se pousmál. "Budu v pořádku. Jen tak přemýšlím o životě. Rozjímám. Čtu si staré knížky. Vzpomínám." Pohladila syna láskyplnýma očima a kývla souhlasně hlavou. "Nebudu tě teda rušit. Zkus ale brzo spát." Přikývl, ale když zmizela, zapomněl okamžitě, co slíbil, a znovu se vrátil k Anně, která se stávala čím dál tím víc jeho součástí.
"… Já si s city nezahrávám. Právě kdyby ano, zůstávám nadále s Lubošem. Ale proč lhát? Neumím to! Ach, bože, kdyby mi tak bylo souzeno být se svou láskou. Každý úder mého srdce vykřikuje Jakubovo jméno. Tolik jsem toužila být s ním, společně s ním mít děti, po jeho boku zestárnout. Věděla jsem, že toho tak moc zase od života nežádám. Toužila jsem zkrátka po svobodě. To ostatní jsem už dávno měla. Potřebuju volnost, abych se mohla rozběhnout Kubovi do náruče a šeptat mu, že odvždy miluju pouze jeho. To, co jsem cítila od začátku k Lubošovi, byla láska, jakou si mohou darovat maximálně přátelé. Větší hloubky jsem schopná zkrátka nebyla. Kde nastal ten zlom, kdy jsem začala jeho přítomnost nenávidět a být na jeho jméno alergická? Povím Ti to.
Když jsme spolu před rokem začali chodit, bylo mi třináct a jemu pětadvacet. Bral náš vztah stejně tak závazně jako manželství, kdežto já to nedokázala. Jednou večer, když jsme se procházeli v objetí a on mi šveholil do ouška, jak moc mě miluje, místo mého radostného úsměvu a zaplesání srdíčka se ozvalo pomalinku, smutně a s bolestí "buch……buch…". Přemýšlela jsem, zda-li je to to, čemu se říká pláč srdce. Snažila jsem se to zakrýt. Nekoukala jsem se mu do očí, nýbrž slepě před sebe. Změnu mého chování pochopitelně zaregistroval. "No tak, Anno, co se stalo!" vystřelil okamžitě. Zavrtěla jsem hlavou a zkusila se usmát. Marně. Měl mě možná až moc dobře přečtenou. Už dlouho. Je pravda, že mě jeho láska svazovala a brala mi dech a volnost už dávno předtím. Neměla jsem skoro na nic právo, jen na to komunikovat s ním a stýkat se pouze s ním. Jiným by to nevadilo, ale mě ano, protože jsem ho nemilovala, jak už jsem řekla, ale pouze měla ráda. Myslela jsem si, že to není rozdíl, ovšem je víc, než si může kdo myslet. Byla jsem už dlouho ve vztahu zamilovaná do Jakuba. Své první školní lásky. Byl mou oporou, porozuměním, nadějí a sílou přežít. Nikdy dříve jsem to nechápala, ale pak najednou ano a už bylo příliš pozdě. Když máte rádi a zároveň víte, co je milovat, všechno ve vás křičí touhou být s tím, ke komu cítíte ten hlubší cit.
Někdo si mohl myslet, že je Luboš pedofil, když se mnou chodil a bylo mu jedno, kolik mi je, ale já věděla, že mě obdivuje jako osobu, že nejde o sex nebo pouze fyzický zjev. Povídal o mně, že mám andělsky čistou duši. Možná mě tyhle řeči dostaly, co já vím? Možná proto jsem s ním byla. Zkoušela jsem se do něj i zamilovat, ale srdce neoklameš. A pak jednou udělal to, co udělal, a já věděla nadobro, že od něj musím co nejdál.
Procházeli jsme se polními cestičkami. Bylo krásné horké léto. Počasí jako vymalované. Cítila jsem se šťastná. Bylo to kvůli slunci, na kterém jsem závislá, a když hladilo moji zimou prokřehlou kůži, bylo mi jedno, že je vedle mě právě on. Byla jsem šťastná a radost jsem rozdávala. Jako bych zapomněla na všechny svoje tajné pocity a užívala jsem si radost na maximum. Smála jsem se, skotačila, skákala Lubošovi na záda, zpívala veselé písničky, bylo mi zkrátka krásně. Dlouhou dobu se se mnou také smál, ale potom mě najednou bez varování chytil za ruku a prudce se mnou trhl. Sletěla jsem do žita. "Co to děláš?" křikla jsem ještě s veselým podtónem stále v domění, že pokračujeme ve hře. Když jsem ale viděla jeho oči, pochopila jsem, že se o žádnou hru nejedná. Znenadání se na mě vrhl. Z očí mu šlehaly jiskry, které odhalovaly jeho pravé já, které jsem dosud neznala a po nocích se modlila k Bohu, ať nikdy nepoznám. Děsil mě. Jedním tahem mi rozškubl sukni a dychtivě mě osahával. "Luboši, prosím tě, nech toho!" mračila jsem se a snažila ho ze sebe setřást. Srdce jsem měla až v krku. Slibovala jsem mu, že se s ním vyspím. A vlastně jsem to slibovala dlouho, ale věděl to stejně tak jako já, že jsem se do toho moc nehnala. Rozhodně jsem se nechtěla vyspat s někým, koho nemiluju. Chytil mi křečovitě ruce a já se nemohla ani pohnout. Všechno uvnitř mě zoufale žadonilo o slitování a pomoc…."
To be continued...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikis Nikis | E-mail | Web | 21. října 2007 v 12:41 | Reagovat

Kristý, moc hezky se mi to čte. Hned jsem se ponořila do děje a hltala každé písmenko. Kritiku psát neumím, ale ode mně jen samá chvála. To tajemno v povídce přidalo na opravdu veliké zajímavosti celého příběhu.. Moc se těším na pokračování.. =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama