close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství minulosti - 2.část

20. října 2007 v 21:18 | Kristýnka |  Newage´s works
"To je gól - tím mi chceš teda naznačit, že když jsi se mnou, myslíš na úplně cizí a navíc mrtvou holku?" Cítila se ponížená. Rudla v obličeji a Honzovi najednou už nepřipadala tak půvabná, jako když se rozlítila první večer. "Není cizí! To je to, co nedává smysl. Chápeš?" nevzdával se. Marně se snažil Kamilu přesvědčit, že není cvok a že všechno dává rozumný smysl, ale sám věděl, že si v tom nevěří ani on sám. "Poslyš," rozhodla kompromisně, "já udělám všechno, co bude v mých silách. Nenechám tě v tom samotného, ano? Ale ty mi zase musíš slíbit, že budeš spolupracovat. Že budeš dělat všechno pro to, abys na ni zapomenul." Mluvila teď naopak tiše a jemně ho přitom držela za ruku, aby cítil trochu lásky z toho kusu, který mu dávala. Dlouho bylo ticho. Seděl před ní na kraji postele se sklopenou hlavou a zarytě mlčel. Litoval najednou toho, že ji Kamile představil. Měla zůstat jen v jeho mysli. Byla to chyba, kterou chtěl zoufale vrátit zpátky. Zvedla mu bradu a podívala se mu zpříma do očí. Byly plné slz. Zabodlo jí u srdce. Zachvátil ji panický strach, že ji kvůli takové hlouposti, kvůli takovému úletu opustí. Nepřežila by to. Potřebuje být s Honzou a taky potřebuje cítit jeho lásku. "Honzíku?" vybídla ho k souhlasu. Rychle kývl hlavou jen proto, aby měl od ní pokoj. Když nad tím později uvažoval, pochopil, že bude víc než správné spolupracovat. Jde přece především o jeho dobro. Navíc má už dost let na to, aby se platonicky zamilovával.
Kamile udělal radost, ale sám se omluvil, že půjde raději domů. Chtěl být sám. Nevěděl, k čemu mu bude samota, ale chtěl být bez Kamily. Její láska ho ničila. Nebo to byl jen dojem? Možná by ho teď ničila každá láska. Každá kromě jediné.
Domů chvátal z jednoho prostého důvodu. Nechtěl se kolem hřbitova loudat. Měl strach, že by podlehnul. Slíbil Kamile, že se pokusí. Podařilo se mu hřbitov proběhnout, pocity ovšem nezpomalil. Dobíral si ho pocit viny, že ignoruje Anninu prosbu, a ke svému údivu ho neuspokojoval fakt, že neignoruje prosbu Kamily.
Vletěl do bytu, který sdílel spolu s mámou, v rychlosti si vyzul boty a co nejrychleji zapadl k sobě do pokoje. Když za ním těžce zapadly dveře, poslední, co si pamatoval, bylo, že se ve své vlastní posteli srdceryvně rozplakal.
Probudil se uprostřed chladné noci. Posadil se na posteli a cítil se o mnoho lépe. Možná to zapříčinilo teplo domova a samota, kterou prostě potřeboval. Teď měl na všechno čas. Nic ho nehonilo. Nikam nespěchal. Přemýšlel o sobě - což udělal poprvé v životě. Nikdy dříve se nad svým způsobem života zbytečně nepozastavoval. Nepochyboval totiž o tom, že je správný. Teď bylo všechno naprosto jiné. Opřel se zády o polštáře, nohy si skrčil k bradě a ve tmě pokoje rozjímal nad posledními dny a roky života. Rozebral si všechno do nejniternějšího detailu a polohlasně mluvil o svých pocitech. Pocit, který má díky Kamile, pocit, který míval u Eriky, a pocit, který zná pouze díky Anně. Touha být s ní ho spalovala. Šel by i na konec světa, jen aby měl tu čest ji poznat. Chyběla mu přítelkyně. Žádná partnerka, pouze kamarádka, které se může svěřit se vším. Potřebuje takovou, která se mu nevysměje.
Najednou si uvědomil, že jen on může být strůjcem svého vlastního štěstí. Že vlastně vůbec nepotřebuje pomoc Kamily, on totiž nepotřebuje vůbec žádnou pomoc. Je naprosto v pořádku a bude si dělat to, co chce. Dělával to celý život a tak to tak bude dělat i dál. A pokud to Kamila nepochopí, není pro něj zkrátka ta pravá! Při té úvaze vstal tvrdošíjně z postele, rozsvítil světlo a začal se oblékat. Bylo jasné, že hřbitov otvírají až v šest hodin ráno, ale on nehodlal čekat. Ztrácet ani sekundu nebylo prostě možné. Půjde tam hned a přeleze i zeď, pokud to bude nutné. Ani se nepozastavil nad tím, že pro žádnou jinou a tedy živou holku nic podobného nikdy neudělal. Ale asi to byl záměr, protože by se opět musel sám sebe ptát, proč to dělá u Anny. U holky, kterou zná pouze jeho fantazie. Možná proto ho tak přitahuje. Protože je symbolem dokonalosti, kterou poznal jen jednou v životě. V časech, které jsou tak daleko za ním i za Erikou.
Chvátal nočními ulicemi jako smyslů zbavený. Vzduch byl studený a pronikal oblečením až ke kostem. Dech se měnil v páru. To ho ale nezastavilo. Naopak ještě více pobízelo. Ten večer nesněžilo, místo toho pofukoval chladivý vítr, který byl v nárazech tak silný, že Honzu někdy úplně zastavil. Jako by bylo všechno proti tomu, aby za ní šel. Prosila ho minulou noc, aby ji nenechával samotnou, a on se v duchu proklínal, že se nechal zmanipulovat a trvalo mu to tak dlouho.
Zastavil se vyčerpaně u cíle. Zbytečně zkusil vrata, jsou-li odemčená, věděl odpověď už dávno předem, a proto ho výsledek zjištění nepřekvapil. Oběhl hřbitov ze všech stran a objevil díru v prorezivělém plotu. Dalo mu to práci, ale dostal se dovnitř. Fakt, že stojí na půdě, na které je i Anna, mu vykouzlil vítězný úsměv na rtech.
Každá řada hrobů byla osvětlena jednou lampou, takže díkybohu nebloudil dlouho. Brzy našel místo, kde se prvně setkali. Když se zastavil u jejího hrobu, měl pocit, že sní. To přece nemůže být skutečnost, že je konečně u ní. Všechno maximálně prožíval. Každému by musel připadat jako blázen. Asi by to nikomu ani nevyvracel. Pouze on věděl, že to dělá jen pro ni. Že na něj čeká. Najednou nevěděl, co dělat. Stál tam, hleděl na ni a ona byla slepá. Promluvil k ní a ona byla hluchá. Nohy se mu podlamovaly únavou. Posadil se na svou starou lavičku a nespouštěl z hrobu oči. "Jsem tady, jak jsi chtěla. Už nikdy nebudeš sama. Toho se neboj." Slepě zíral na datum jejího narození a pak si uvědomil, že pláče a že cítí strašný pocit osamělosti. Začal jím lomcovat chlad a ospalost. Opřel si lokty o stehna, hlavu si schoval do dlaní a plakal jako dítě, kterému máma krutě vysvětlila, že Ježíšek prostě neexistuje. A pak si toho všiml. Bylo to vlastně k neuvěření. V takové tmě a v takovém stavu. Jen zvedl hlavu jako na popud její výzvy a upřel zrak do místa, kde ležela menší ušmudlaná knížka. Srdce měl až v krku, když se pro ni natahoval. Slabost a energie se vzájemně mísila v jeho žilách a vydávala příjemné mrazení v konečcích prstů, které držely objevený skvost, ještě před chvilkou zapadlý kdesi v rohu. Neváhal a hned ji otevřel. Když spatřil na první stránce rukou napsané "Deník", hlava se mu zamotala nepopsatelnou radostí. To, že má v rukou deník, znamenalo totiž daleko víc! Totiž důkaz, že jeho pocity nebyly plané. Sevřel ho pevně v ruce a rozběhl se okamžitě domů jako školák, který objevil ten nejdražší poklad, a v hlavě mu šťastně zvonilo: "Děkuju, Ann!"
Byl promrzlý až na kost, ale chlad nevnímal díky obrovskému štěstí, které ho ten večer potkalo. Bláhově vzpomínal, kdy byl naposledy takhle unešený. V mysli se mu opět vynořila Erika, ale nepřemýšlel nad ní dlouho. Byl celý nedočkavý z toho, co bude číst. Těšil se na to, až se mu díky deníčku obraz fantazie ještě více rozšíří.
Písankově úhledné písmo Honzu přesvědčilo, že nebyl daleko od její možné charakteristiky. Pečlivá, lásku dávající, božská, nádherná.
Když listoval stránkami, cítil se strašně zvláštně. Pohlcovala ho minulost a on vnímal, že ho Annina ruka vtahuje do už ničím nezměnitelných dějin. Knížka byla cítit pachem hniloby. Jak dlouho tam vlastně ležela? Kolik lidí to už mělo v rukou? Nebo to měl najít zkrátka pouze on? Co když je jediný, kdo ji může pochopit? Ale zase - proč on? Co má taková zatrpklá duše, co jiní vnímaví lidé ne? Přestal nesmyslně uvažovat. Prsty se mu rozklepaly touhou dotýkat se Annina života a zkoumat ho pozorně bod po bodu.
Písmo bylo úhledné, ale místy rozmazané. Přemýšlel čím. Kapkami deště, sněhu nebo snad ještě jejími slzami?
To be continued...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama