close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Tajemství minulosti - 1.část

20. října 2007 v 21:15 | Kristýnka |  Newage´s works
...Věnováno všem, kteří příběh pochopí...
(gramaticky upravil Heartsong)
Pozoroval postavy hledící za šouravě spouštějící se rakví a ani nedutal. Bolest a tísnivá atmosféra poletující mezi lidmi by se dala klidně krájet. Když zavřel oči, vnímal pouze smutnou melodii a vzlyky sklíčených lidí. Nepřibližoval se k nim ani na krok. Stál od nich dostatečně daleko na to, aby je nerušil, a naopak dostatečně blízko, aby na všechny viděl.
Zkoumal jejich nářkem zkřivené tváře, pozoroval vratké postoje na spadnutí, a kdyby se soustředil ještě více, určitě by uslyšel jejich zoufalé vnitřní hlasy prosící o milosrdný návrat zemřelého.
Přemýšlel nad tím, jak neuvěřitelně rychle dokáže člověk z našich životů, které s námi sdílel, zmizet. Hlava se mu nad tou myšlenkou zatočila. Honzovi nikdy žádný blízký člověk neodešel, kromě táty, který se od nich odstěhoval, a tak se mohl jen domnívat, co ostatní pozůstalí prožívají. Když byl mladší, považoval svou neznalost smrti za úspěch. Málokdo byl na tom stejně jako on a ostatní by mu mohli gratulovat a závidět. Postupem času si ovšem uvědomil, že kvůli tomuhle nedostatku stále nemůže být člověkem. Znal se moc dobře a věděl, že nepatří mezi Boží oblíbence. Choval se jako zmetek. Věděl o tom, ale ovládat se neuměl.
Vzpamatoval se, až když hudba ještě více zesílila a lidé se uvedli do pohybu. Odcházeli od rakve a opouštěli tak zemřelého, kterého vrátili do náruče matce Zemi.
Také se probudil a odešel se posadit na nejbližší lavičku. Bylo mu chladno na ruce, tak si je schoval do kabátu.
Nebe bylo tmavé a padaly z něj chladivé vločky sněhu. Chodíval sem poslední dobou často. Ani sám nevěděl, co od tohohle místa žádá a co od něj čeká. Jediné, co věděl, bylo, že zde nacházel klid a soukromí. Cítil se dobře. Možná až moc dobře.
Honzovi bylo dvacet let. Na svůj věk byl velmi inteligentní a pohledný. Všechny dívky v okolí mu ležely u nohou. Řídil se heslem "užívej si, dokud to jde". Netoužil po žádném trvalém vztahu. Zatím nenašel žádnou dívku, která by ho připravila o rozum a srdce. Zkoušel jednu po druhé, hodnotil je a sbíral zkušenosti. Jeho nejdelší vztah byl na základní škole. To se svou nejlepší přítelkyní Erikou chodil tři roky. Nebyla snad věc, v čem by si nerozuměli. Měli podobný smysl pro humor, podobný styl uvažování. Tu jedinou miloval. Nakonec ho stejně jako všechny holky po ní začala štvát. Tedy s tím rozdílem, že jeho štval víceméně jejich vztah, ne samotná Erika. Nedokázal se smířit s tím, že své mládí stráví po bohu jen jedné jediné holky. Bůhví proč toho chtěl v životě stihnout co nejvíce a litoval každé promarněné sekundy.
Teprve když mu na nose ulpěla vločka, která ho zastudila, uvědomil si, že upírá zrak na mramorový náhrobek tyčící se před ním. Bylo do něj krasopisně vytesané jméno "Anna Martínková 14. 12. 1987 - 7. 2. 2003". Rozhlédl se. Kolem náhrobní desky nikde nic. Jen zasněžená polorozbitá váza a v ní pár uschlých sněhem pocukrovaných květin.
Tělem mu projel ostnatý drát, když si představil, kolik lidí kolem sebe za život měla a teď si na ni málokdo vzpomene. Vyděsila ho myšlenka, že by to tak jednou mohlo dopadnout i s ním. Každopádně byl na dobré cestě. Nedokázal do plic nasát vzduch. Nikdy nepřemýšlel nad tím, že by se mohlo některé z jeho přítelkyň nebo rodině něco stát. Nikdy nepřemýšlel dokonce nad svou smrtí. Ovšem díky Annině věku si uvědomil, že všechno jde bez upozornění ráz na ráz. Ježily se mu chlupy panikou. Nepřítomně před sebe hleděl a uvnitř jeho nitra se mísilo cosi zvláštního. Byla to úzkost, kterou neznal. Jeho mysl si okamžitě vytvořila živou šestnáctiletou dívku, která se na něj usmívala hlubokýma modrýma očima. Když si představoval, kolikrát ji mohl náhodně během svého života potkat, rozklepalo se mu celé tělo. Bylo to poprvé, co byl smrti takhle nadosah. Chtěl se zvednout, protože mu nebylo dvakrát nejlépe, ale k pohybu se nedonutil. Zůstal tam seděl ještě další dvě hodiny. Najednou se mu od ní ani nechtělo. Měl pocit, jako by byl jejím přítelem, a nechtěl ji opět nechat samotnou. Když se ovšem začalo stmívat, vzpomněl si, že slíbil Kamile, že se za ní zastaví. K odchodu se nutil. A když opouštěl bránu městského hřbitova, cítil se, jako by Annu zradil.
Kamila bydlela od hřbitova necelý kilometr, ovšem ani tohle Honzu nezachránilo od její naštvanosti. "Kde sakra jsi! Byli jsme domluvení v šest, pokud si vzpomínám!" vítala ho výčitkou. Pousmál se. Musel uznat, že jí to i takhle sluší. Byla mladší než Honza o pár let a studovala medicínu. Byla to chytrá a moc hezká holka. Obdivoval její postavu a jemnou tvář, která mu neustále připomínala něco z minulosti. Snad měla střípky z Eriky. Snad byla Kamila tou, do které by se mohl jednou zbláznit. Na Eriku rád vzpomínal. Dokonce se jednou přistihl, jak lituje toho, že ji opustil. Hledat se ji ale nikdy nepokoušel. Znamenala zkrátka minulost. A v té se nepřehraboval. Ostatně kdyby to dělal, nezbýval by mu čas na nic jiného. A jeho cílem bylo zbytečně neztrácet ani sekundu.
"Omlouvám se, něco mi do toho vlezlo." Nehodlal se přiznat, kde opravdu byl. Nedůvěřoval jí natolik, aby jí odhaloval své slabé stránky. Nebyl si ani jist, jestli by je pochopila. Zkoušet to rozhodně nehodlal. Ještě chvíli se na něj mračila s razantním postojem - ruce v bok, ale když se na ni nepřestával culit, i její zloba roztála. Koneckonců bylo jedno, kde byl. Přišel. A to bylo to hlavní. Nemohla se ho dočkat a měla strach, že by si mohl naplánovanou schůzku rozmyslet. Moc dobře znala řeči, které kolem Honzy kroužily. Nic ovšem neměnily na tom, že ho milovala. Její láska byla tak veliká, že byla dokonce schopna čekat, kdy si ho získá i ona.
Pevně objal její pas a začal ji líbat na krk. Zavřela oddaně oči a vychutnávala si dotek jeho rtů, který ji vzrušoval. Nohou obratně zabouchnul dveře a bez svolení a v Kamilině citovém bezvědomí ji odváděl do jejího pokoje. Okamžitě procitla, když na svém jazyku ucítila chuť toho jeho a začala ho chtivě svlékat. Na takové tempo nebyl připravený, ale rád se mu podvolil. Sám musel po chvíli uznat, že milování s ní bylo i podle jeho měřítek víc než jen nádherné. Její divoké pohyby ho vzrušovaly a dodávaly mu novou energii. Když vedle ní oddechoval a nabíral zpátky ztracenou sílu, přemýšlel o ní a o tom, co k ní cítí. Je to přátelství, nebo to už tuhle pomyslnou hranici překročilo? A podle čeho to vlastně pozná? Vzpomněl si na Eriku a snažil se je srovnat. Bohužel měla Erika stále něco navrch. Snad proto, že jeho cit k ní byl tehdy ještě dětsky čistý. Neposkvrněný sexem. Více se jí otvíral a byla vlastně jediná, komu z těch všech věřil. Přemýšlel, že by ji přeci jenom mohl zkusit najít. Popovídat si s ní. Zavzpomínat na staré časy. Jak moc se ani změnila? Když ho ale Kamila pohladila po potem orosené hrudi, jeho mysl už zcela patřila jen jí.
Musel od Kamily brzy odejít, protože bydlela s rodiči, kteří se měli vrátit z práce a nepatřili zrovna k těm nejtolerantnějším lidem. Pro Honzu to nebyl problém. Stihli se milovat ještě jednou. Když ho Kamila kolem desáté hodiny večer vyprovázela a při loučení mu zašeptala, že ho miluje, tvářil se překvapeně. Když odešel, přemýšlela, proč ho její vyznání tak šokovalo. Nevěděla totiž, že byl překvapený ze své vlastní odezvy, kterou v něm její slova vyvolala.
Domů odcházel hluboce zamyšlený. Mísily se mu v hlavě tři ženské postavy. Erika, Kamila a Anna. Annu si vymýšlel a tvořil podle své vlastní fantazie, ale i přesto věděl, že jsou všechny naprosto odlišné. Erika byla Honzova duševní a nejhlubší láska, Kamila představovala vodní hladinu. Když jí nikdo nezadával důvod, zůstávala klidná a čarovně nádherná a stačil vítr, aby se rozvířila divokostí a nezkrotnou vášní. A Annu viděl jako jemnou nenápadnou bytost. Se světlými kadeřavými vlasy do půli zad s hlubokým modrým kukučem, který už od pohledu hladil a dodával lásku všemu okolo.
Kráčel pomalu zasněženými vydlážděnými chodníky a jako pokaždé hleděl před sebe. Ruce měl složené v kapsách dlouhého černého kabátu, do kterého se sem tam přikrčil, aby se trošku zahřál. Krátce střižené černé vlasy sahající maximálně do půli krku cukroval jemný snížek. Jeho obličej byl maximálně zaneprázdněn úvahami, ale nebylo kolemjdoucího, aby se nad jeho ostře řezanými rysy, které dodávaly obličeji ten správný šmrnc, nepozastavil. Vypadal jako manekýn z časopisu nejmódnějšího oblečení.
Najednou se zastavil. Stál u hřbitova. Srdce uvnitř těla zběsile bušilo a on měl dojem, že ho Anna žádá, aby za ní ještě na chvíli, než skončí den, přišel. Nerozhodně přešlapoval. Tep se mu zrychloval touhou vkročit dovnitř, ale brzdily ho vlastní pocity, kterým přestával rozumět. Nazýval se bláznem. Přestával se mít pod kontrolou.
Bez přemýšlení se vydal vpřed. Chůzi neregistroval. Procitl ve chvíli, kdy lomcoval s klikou brány. Bylo zamčeno. V očích se mu leskl stín zklamání a zároveň pocit úlevy. Co se to s ním dělo? Nepoznával se. Půjde domů. Vyspí se z toho a další den si už možná ani nevzpomene.
Poprvé za život cítil, že se chlácholí a neříká si pravdu. Je blbost, aby zapomněl. Něco je ve vzduchu. Něco naprosto odlišného než věci, se kterými se běžně stýkal.
Hustě sněžilo a on neviděl na krok. Postupoval krokem. Duše po tělu pokřikovala, aby si pohnulo, že nemají čas, ale tělo neposlouchalo.
Najednou ji jeho oči spatřily. Panebože! Byla stokrát nádhernější, než jakou si ji kdy představoval. Štíhlou postavu obepínala průsvitná látka, která odhalovala Anniny dokonalé křivky. Zapotácel se nad půvabem, který z ní vyzařoval. Vlasy měla husté a plály jí ve větru. Sem tam se dotkly jejích ňader, sem tam pohladily její tvář. Honza natahoval ruce. Chtěl se svého anděla dotknout. Alespoň na chvíli. Měl strach udělat jakýkoli nový krok v obavách, že ji vyplaší. Byl to přece jen přízrak. Jeho nejsladší vidina, která probouzela v jeho srdci zapomenutou lásku a teplo domova. Nemohl vydržet. Zvedl nohu. Krok. Anna zůstávala na svém místě. Dodalo mu to odvahu a přiblížil se o pár dalších kroků. Byl jí teď tak blízko! Omdléval v tom neskutečném pocitu blaha. Bylo to duševní vyvrcholení, kterého může dosáhnout pouze nezkažená duše, kterou měl před tolika, tolika lety. Zvedl ruku a chtěl se jí dotknout. Když se opět podíval do jejích očí, ucítil ostrou bolest u srdce, kterou vyvolaly Anniny slzy. "Neplač, proboha neplač!" kroutil zdrceně hlavou. Neposlouchala ho. Naopak ronila jednu slzu za druhou. Koulely se po jejích bledých tvářích a Honzu zachvátila ničivá bezmocnost. "Neopouštěj mě! Nikdy mě víckrát neopouštěj! Nechci být sama. Už ne!" Užasle pootevřel ústa. Její hlas tak dokonale znal. Tělo se mu rozklepalo pod tíhou nevědomého poznání. A než se jí stihl optat, kdo je, probudil se u sebe v posteli.
Dlouze seděl mlčky na posteli s hlavou v dlaních a hledal ke svým otázkám klíč. Nikdy nevěřil na přízraky, na anděly a démony, na Boha a ďábla, na věrnou lásku a spravedlnost, na symboly a znamení. Nic v jeho životě nebylo ničím z toho poskvrněno.
Nikdy dříve si taky nebyl vědom, zda-li si pamatoval nějaký sen. Měl za to, že i sny jsou vymyšlenou báchorkou pro zmanipulované lidi.
Upřímně si ani nemyslel, že tohle mohl být sen. Bylo to živé jako skutečnost. Viděl ji stát blízko sebe. Viděl ji plakat a slyšel ji mluvit. Z realistického hlediska to není možné. Jak si může mysl vzpomenout na hlas, který nezná? Jak si může vybavit tvář, kterou nikdy neviděl? Fantazie? Může to tak být, ale Honza za tím cítil daleko více.
Byl z toho tak zmatený, že si toho všimla brzy i Kamila. "Co se děje? Poslední dobou s tebou není žádná řeč. Něco se stalo u vás doma? Pohádali jste se s mámou? Volal ti táta? Lásko, copak je?" Když ho oslovila lásko, zkameněl. Chtěl na ni zakřičet, ať mu tak už nikdy neříká. Cítil, že je to nefér vůči Anně. Jakoby chodil s ní a ne s Kamilou. Všechno uvnitř něj nekontrolovatelně bláznilo.
Proto se rozhodl nějaký čas nechodit na hřbitov a zkoušel si sám sobě namluvit, že Anna neexistuje. Ale to ho uvedlo do ještě hlubších depresí. Došlo to dokonce tak daleko, že když se s ním chtěla Kamila milovat, nervově se sesypal. Na sex neměl delší čas už ani pomyšlení. Zvedal se mu žaludek při představě, že by se měl s Kamilou milovat. Měl o sebe strach, protože si zároveň všechno své nepřiměřené chování uvědomoval. A tak se Kamile svěřil. Řekl jí všechno a zároveň cítil, jak moc se mu ulevilo. Kamila ho ale nechápala. Přesně tak, jak předpokládal.
To be continued...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama