close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kristýnka

17. října 2007 v 20:31 | Nympha, Kristýna
Milí a vážení :)
Je mi tou největší ctí, vložit do této rubriky první článek, který sepsala jedna velice nadaná a milá osůbka se srdíčkem na pravém místě. Ne, milí čtenáři, neznám ji osobně, ale tak skvostné příběhy, by nedokázal sepsat někdo, kdo by měl srdce z kamene. Velice mě potěšila spolupráce této (troufám si říci) umělkyně a jsem jí opravdu z hloubi duše a celého srdce velice vděčná.
Dokonce se Vám i sama představuje, což je velice milé, protože nevím, zda bych zvládla o ní vše, co by si přála napsat. Nejspíše ne, jelikož jsem zkrátka osobně neměla tu čest ji poznat.
Děkuji Kristýnko, děkuji.

Všechny Vás srdečně zdravím!
Nejdříve, než začnu mluvit o svém zvoleném příběhu, bych se ráda představila.
Jmenuji se Kristýna. Narodila jsem se 24.3. před sedmnácti lety v tom nejbáječnějším městečku, které vůbec na jižní Moravě najdete, a to ve Valticích.
Když mi byly zhruba dva roky, zpřetrhala maminka všechna pouta, která jí bránila svobodně žít a rozhodla se začít úplně nový život. Odstěhovaly jsme se spolu do Ostravy, kde bydlím dodnes.
Ostrava pro mě znamená domov. Je to místo, kde mám svou školu, kde máme byt, kde mám svůj vlastní pokoj, ve kterém se schovávám před světem tam venku.
Ovšem Valtice jsou místo, kde nabírám novou sílu přežít. To místo je pro mě… mystické! Absolutně se s ním ztotožňuji a nalézám v něm útěchu.
Můj život je absolutně normální a přesto se mi v něm dějí nenormální věci, o kterých je těžké mluvit. Potkávám absolutně normální lidi, ze kterých tryská čirá abnormálnost. Všechno kolem se zdá být dokonalé, ale já pláču nad vší nedokonalostí.
Už odmalička jsem hořela pro různorodé příběhy. Možná ve mně tyhle stopy zanechala maminka, která mi při procházkách povídala pohádky s krásnými konci a rozumným poučením. Ve vyprávění jsme se střídávaly. Jednu pohádku ona, další já. Asi mi to ani nebudete věřit, ale některé neustále přechovávám v paměti a opatruji je jako největší poklad. Je to moje.. řekněme poslední pouto s dětstvím.
Jsem velmi, ale velmi citlivý člověk. Když mám své slabé chvilky, skoro vždycky myslím na dětství. Na dobu, která mě vychovala, na dobu, ve které bylo všechno tak jednoduché.
Když mi bylo čtrnáct, zemřela mi prababička, kterou jsem zbožňovala jako nikoho na světě. Škoda, že si člověk tyhle věci uvědomuje příliš pozdě. O tolik jsem ji ochudila. Jsou to tři roky a já mám pocit, že jsou to staletí! Pořád neustále strádám a mnoho povídek to ovlivnilo. Už nikdy se nezbavím toho smutku, který ve mně její odchod zanechal a nikdy nechci zapomenout na její lásku, kterou mě zahrnovala.
Nikdy jsem vlastně nechtěla příběhy "rozdávat" ostatním. Vždycky jsem tvrdila, že píšu jen pro rodinu a taky kvůli sobě. Psaní mi pomáhá. Tvořím si díky němu vlastní svět, který mi vyhovuje. Jednou jsem ovšem nějakou povídku uveřejnila a ohlasem byla upřímná slova díků. Moje psaní pomohlo i někomu jinému a to byl, kupodivu, báječný pocit!
Pro dnešek jsem se rozhodla prezentovat Vám povídku "Tajemství minulosti".
Je to příběh, který mám ráda, protože popisuje procitnutí z krutého a bezohledného přežívání do skutečného světa plných citů. Je to celkem netypický příběh, avšak posuďte sami.
Děkuju Vám, za čas, který si pro mě děláte.
A na brzkou "shledanou".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nikis Nikis | E-mail | Web | 19. října 2007 v 21:35 | Reagovat

Ráda si přečtu povídky =o) Už to, co o sobě Kristýnka psala, se mi moc hezky četlo. =o)

2 Nympha Nympha | E-mail | Web | 20. října 2007 v 21:40 | Reagovat

To věřím :) a je pravdu na co se těšit ;).

3 Jose Maria Jose Maria | 13. ledna 2008 v 0:55 | Reagovat

V hluboké noci...éterem letím...cosi mne tíží...vpřed chci však...slábnu

...doufám, v ještě kousek...ještě o kousek dál...než to vyslovím

na hubu spadnu...rozhlížím se a nevěřím, jak jsem mohl letět

když nemám křídla...vše je kolem modré...snad nejsem v nebi...

už vidím anděla, který se tle.. :) směje...nemá však vlasy blonďaté, ale

tmavé...kolem jsou písmenka...už né rozmazané...ááá spadnul jsem do

blogu...zachycen v prostoru...ne však už v čase...ta tvář...v hrudi se bouří

naděje, že ji uvidím zase...

Jak to zase? Když ji vidím poprvé? Kristýnka...jméno její

Ale ta tvář a háj...a čas...když Druidové trhali jmelí...ano snad odtud, znám

podobu její...

Píšeš krásně...Kristýnko...klaním se ti k zemi...ach ten čas...už musím...letím...

Jose Maria

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama