Bylo 19:45 a Kristián se nervózně blížil k místu Ničina bydliště. Celý zbytek odpoledne přemýšlel,kam s ní půjde. Napadla ho taková malá restaurace, ač zapadlá, tak velice útulná. Její interiér byl vyzdoben čerstvými květinami a kovovými svícny s hořícími svíčkami. Toto místo však zamítl, zdálo se mu na první schůzku až moc osobní. Ale na druhou stranu se mu nechtělo brát Veroniku na jedno z těch míst, které je útočištěm většiny mladých lidí každý pátek a pro ty co vydrží i v sobotu. Představil si plno namachrovaných kluků a dívek s vyzývavým svůdnickým pohledem sedících u baru nebo svíjících se na parketu - diskotéka v místním klubu. Nechce se přece o Niku dělit s těmi povrchními lidmi. Chvíli jen tak bloumal a pak jej konečně osvítil spásný nápad. Kino. Jistě, vezme ji do kina, ale co hrají? Sám nevěděl, avšak nebylo tak těžké to zjistit. Místní kino mělo své vlastní internetové stránky. Kristián tedy zasedl k internetu a v mžiku se na jeho tváři objevil úsměv. V 21:00 se má hrát jakýsi horor. Holt žádná romantika nebude. Ještě mu bleskla hlavou hloupá otázka a to, co si obléct. Nakonec se však se svým zevnějškem příliš nepáral, oholil si drobné strniště, hodil na sebe bílé tričko, přes ně volnou jemně barevnou kostkovanou košili a džíny. Nyní mohl vyrazit.
,,Možná jdu brzo." pomyslel si a pro jistotu, že by Nika ještě nebyla vypravená, odbočil Kristián o ulici dříve a celou ji prošel. Věděl, že na jejím konci když zahne doleva, ocitne se taktéž v ulici, kde Nika bydlí. 19:55 to už je lepší. Zcela neznatelně se mu zachvěl prst, než se dotknul zvonku a stiskl ,,Crrr-crrrr."
,,Už běžím!" zavalola Veronika směrem ke dveřím po zaznění zvonku. Naposledy se mrkla do zrcadla. Dnešní večer byl pro Niku čímsi důležitý. Zamířila ke dveřím ,,Ahoj, kam máme namířeno?" koketně pohodila hlavou, až se jí vlasy ozdobené čelenkou rozlétly do stran. Pomale zavřela dveře a rychle je zamčela, klíče hodila do kabelky. ,,Do kina?" ,,Paráda, co dávají?" ,,Něco u čeho se budeš děsně bát." ,,Já? Nee, to sis mě s někým spletl." Zase se smáli dva jako blázni...
Kino bylo vzdáleno sotva 30 minut volné chůze. Počáteční nervozita se se smíchem ztratila. Vlastně oba byli zprvu trošku nervózní, každý svým způsobem jinak a přesto obdobně. Drobné laškování a popichování se je provázelo celou cestu až ke kinu. Kristián si ji nepozorovaně prohlížel. ,,Strašně ti to dneska sluší, víš to?" ,,Nevím, ale teď už ano, dík za kompliment." další drobná salva zvonivého smíchu.
Pokladní kina Aparent byla důchodkyně s úzkými rty a přisnýma očima za silnými brýlemi. Nejdříve si přeměřila Kristiána, jakožto kupujícího lístků a poté i Niku. Snad to není od osmnácti? Bude chtít občanku? Napadlo ho ještě, ale to už mu podávala lístky do třetí řady s drobnými nazpátek.
Zařadili se do davu čekajících na vpuštění do sálu, právě se otvíraly dvoukřídlové dveře. Když našli svá místa a usadili se, jejich snad nekonečný hovor pokračoval, avšak záhy měl skončit, světla se začala pomalu zhasínat, lidé se tišili, opona zmizela a první paprsek z projektoru dopadl na ohromné bílé plátno. Film začínal.
To be contiued...
Nympha von Moonthorn


nečekala jsem pokračování, když jsem zadávala adresu tvého blogu... na vězšině stránkách je teď přes prázdniny dost mrtvo. POvídka (nebo jak to nazýváš ty) je ale naprosto bezvadná. Jsem napjatá, co se stane dál :o)