4. června 2007 v 20:30
|
Ráno ještě ani nedospaly, když se u jejich domečku strhnul obrovský povyk. Před zápražím zařinčelo koňské spřežení. O chvíli později do domu vběhlo pět mužů. Ten první vytáhl jakési lejstro a zamával jím paní Marii před očima ,,Jste zatčeny pro podezření z čarodějnictví! Obě dvě!" vmetl jí do tváře. ,,Sebrat a spoutat, aby nám ty dvě čarodějnice neutekly!" prohodil ke čtyřem zbylým mužům, kteří se okamžitě chopili své práce. Muž mezitím vyšel z Chalupy a nasedl na svého vlastního koně. Muži svázaly oběma ženám ruce provazy a stáhli je tak, až se jim zaryly do kůže. Maryna vykřikla bolestí, stará žena ani nemrkla. Vstrčily je do dřevěného vozu, který byl tažen dvěma koňmi a jelo se.
,,Babičko? Kam nás vezou? Nic jsme přece neudělaly!" šeptala Maryna směrem ke své babičce. ,,Nevím děvče. Jistě se vše vysvětlí, hlavně jim odpovídej s chladnou hlavou."
,,Ticho tam vzadu, babice!" okřikl je jeden z mužů. ,,Babice je jenom ta stará! Kdyby ta mladá nebyla čarodějnice, rád bych ji vyzval k tanci! Je to vskutku krásná dívka, ale má ďábelskou dušičku, mrška!" slova dalšího z mužů doprovázel všeobecný smích. Maryna ani paní Marie, již raději nepromluvily.
Když dorazili k Albrechtinskému panství, kde pobýval dle všeho velevážený inkvizitor, každá z žen byla uvržena do své vlastní kobky. V Marynině kobce bylo vlhko, po stěnách plíseň a silně to tam zapáchalo močí. Snad po předchozí vězněné nebo vězněném. Jeden z hlídačů jí rozvázal ruce a za posměšných poznámek za ní zamkl dveře. Kroky na chodbě se vzdálily, z některé z kobek se ozval bolestivý skřek a chřestění řetězu. Maryně bylo opět do pláče, kterému se dlouho neubránila. Slzy jí kanuly po tváři a brada se jí třásla, nakonec znavena pláčem, usnula schoulená na špinavé zemi. Dlouho však nespala. Asi po dvou hodinách zarachotil v zámku u dveří klíč. Do ponuré místnůstky vkročil Hauter s kloboukem na hlavě a za ním jeden z hlídačů věznice. ,,Vstaň, když přichází pan inkvizitor, hříšnice!" přetáhl ji bičem po zádech hlídač. Maryna sykla bolestí a pomale se zvedla a uklonila tomu netvorovi. ,,Můžeš jít, popovídám si s ní sám, myslím, že mi neublíží." Pokynul hlídači směrem ke dveřím. Muž s nechutí odešel. ,,Víš dobře proč jsi tady! Jsi čarodějnice a podívej co jsi mi provedla!" Na moment si sundal klobouk z hlavy a ukázal Maryně zavázanou hlavu. ,,Za to budeš pykat! Dostaneš se na hranici! Stejně jsi ďáblovým dítětem, kdo jiný může být vychován starou pomatenou bábou, která obcuje o úplňku v lese se svým galánem…?!" ,,Dobře víte, že to není pravda!" skočila mu do řeči Maryna a jala se bránit sebe i svou babičku, inkvizitor ji však nenechal mluvit. ,,Za týden máš první výslech! Do té doby si tu třeba shnij s krysami." Vyběhl ze dveří a přikázal hlídači, aby ji nechal jen o chlebu a vodě.
První týden byl pro Marynu hrozný utrpěním, každou noc se ve věznici ozýval bědující nářek odsouzených, ať už právem či neprávem. Po prvním výslechu Marynu ošklivě zbili, aby si pamatovala, že lhát se nemá a že když se ke svým hrozným činům přizná, Bůh jí odpustí. Maryna se ovšem neměla k čemu přiznat. Vždy, když chtěla ostatním přísedícím sdělit, proč se vlastně dostala do vězení, Hauter ji nějakým ohavným způsobem umlčel.
Uplynul měsíc od doby, kdy byla Maryna odvezena do věznice, soudní tribunál svolil Hauterovi, že při vyslýchání Maryny již může být použito tortury. Hauter tedy přikázal katovi, ať donese palečnice. Maryně se rozšířili zorničky nepopsatelným strachem. ,,Pověz Maryně jak tento přístroj funguje!" poškleboval se Hauter. A kat začal Maryně vysvětlovat, co se bude dít, když začne utahovat šrouby… ,,Tak co? Přiznáváš se? Jsi dcerou ďáblovou? Kdo je tvým galánem? Stal se Petr Faut obětí ďáblovou? Zabili jste jej?" vyslýchal ji Hauter. ,,Ne! Pro rány boží, ne! Nic z toho není pravda!" třásla se nevinná. ,,Kate! Máte práci!" Na Maryniny palce byly nasazeny palečnice. Po prvním utáhnutí tlak nebyl tak silný a na Hauterovi zopakované dotazy Maryna reagovala záporně. Když kat dvakrát utáhl šrouby, Maryna si zkousla ret až z něj vytryskla krev. ,,Ne! Ne!" Křičela. Nemohla přece přiznat, něco co nebylo pravdou! Po pár dalších utáhnutích z palců vytryskla krev, dívka propukla v pláč a křik.. Křičela bolestí. Drmolila modlitby a dívala se směrem k nebesům. Hleděla však pouze na špinavý strop. Rudé kapky krve zkrápěly špinavou podlahu. Kat utáhl šrouby, co nejvíce to šlo. Přiznání žádné. ,,Inu dobrá! Ďábel ji zakazuje mluvit! Však ona povolí! Sundejte jí to a odveďte ji do té nejsmrdutější kobky! Zítra ji chci mít ve stejnou hodinu tady! Čeká ji druhý stupeň tortury, holubičku!" Zbědovaná dívka byla odvlečená do oné nevábné malé místnosti. Přes slzy neviděla a stále nevyprchávající bolest ji ničila. Držela před sebou krvavé ruce s rozmačkanými palci. Nespala celou noc. Nebylo to možné. Celou ji proplakala.
Druhý den, když ji přivedly opět do místnosti, v které na ni čekalo to hrozné utrpení, nebyla slova schopna. Dívala se skelným pohledem do dáli a věřila, že jednou to skončí. Ale kdy a jak? Nevěděla... Hauterovi dotazy nevnímala, tedy byla posazena na židli a byla jí nasazena španělská bota, dívka byla mimo dění v místnosti až do okamžiku, kdy se jí první hrot zaryl do kůže na lýtku. Z jejích úst se vydral nelidský skřek a obličej se jí zkřivil do útrpné grimasy. Stále však neodpovídala a tak kat s radostí pokračoval. Hroty zajížděly dál a dál. Po její bělostné kůži stékaly potůčky krve mísící se na zemi se špínou. Kat utáhnul naposled a železné hroty prostoupily holenní kostí. ,,Ano! Ano! Přiznávám se, ale říkám to jen protože vy chcete! Ano já! Jsem čarodějnice! Ďábel je můj otec! Jen už mi prosím sundejte tu věc! Nechte mě jít!" ,,A vida! Vidíš, že to jde!" inkvizitor se potutelně usmál nad svým vítězstvím.
Maryna byla opět uvrhnuta do své kobky. Pobyla v ní ještě měsíc, čekajíc na svoji smrt. Sedm dní před svou vlastní smrtí se dozvěděla, že její milovaná babička byla mučena všemi stupni tortury. Třetí však nepřežila. Na skřipci jí zlomili vaz. To Marynu zdrtilo natolik, že nebyla schopna ani se před lidmi u hranice obhájit. Chtěla jim říci, jak to všechno bylo, aby to věděli a neuchovali si ji ve vzpomínkách jako čarodějnici. Ovšem nezvládla to. Maryna nezemřela 10.9.1618 v den jejího upálení na hranici, nýbrž 3.9.1618. V den, kdy se dozvěděla o smrti nejbližšího člověka, jakého kdy měla.
Pozn. autora : Příběh není dle skutečnosti, ale je inspirován skutečnými událostmi někdejší doby.
četla jsem to v MM... skláním hlavu před tvým nezměrným talentem... bylo to tak reálné, že jsem u toho naposledy za jeden měsíc brečela... slzy jak hrachy :) tak vidíš, jak ti to nádherně jde....