10. ledna 2007 v 17:15
|
Záhada z Hané
Na Hané se rozkládají obrovské sady plné slaďoučkého ovoce, rozkvetlé louky, rozsáhlé lesy a malebné vesničky. A právě v jedné takové malebné vesničce, nedaleko Olomouce bydleli tři kluci - Marek, Pepa a Pavel. Byli to dobří kamarádi a moc rádi se toulávali v okolí vesničky, ve které bydleli. Když nemohl jeden z nich jít na obhlídku okolí (tak těm svým toulkám rádi říkávali), jejich heslo znělo: ,,Bez třetího ani ránu!" - a opravdu platilo.
Jednoho slunečného dne k večeru, když všichni tři zase vyrazili na takovou obhlídku, řekl Pavel ,,Kluci, nechtěli byste se jít podívat až úplně na vršek támhle té skály?" a ukázal na hrozivě se tyčící téměř černou skálu. ,,No když já nevím. . ." váhavě se ozval Marek, známý jako místní strašpytel ,,. . . . Je hodně prudká, za chvíli bude tma a navíc nahoře, tam za těmi stromy, je starý židovský hřbitov a vypálená polorozpadlá synagoga, u které se prý dějí divné věci, říkal mi to táta.",,A ty se bojíš tmy?" zeptal se Pepa ,,Ne! V žádném případě! Já jen . ."
"Tak víte co?!" skočil mu do řeči Pavel "V deset u kostela, ale teď už musím jít, mám být na večeři doma. Ať vás v noci nikdo nevidí, to bychom to pak pěkně schytali." Rozhodl Pavel a šlo se domů.
"Je skoro čtvrt na jedenáct a Pepa tady ještě není. No to se mi snad jenom zdá!" povzdychl si Pavel, který tam už dobrou čtvrthodinu spolu s Markem čekal.Když tu se najednou v křoví něco pohnulo a Marek ustrašeně odskočil. Vzápětí z křoví vylezl udýchaný Pepa.,,Kde seš? Čekáme tady na tebe snad už půl hodiny!" "Za to může ta husa, má ségra!" spustil hned Pepa "Schází se za Horní bránou s nějakým Davidem nebo co!" "No a ?!" nevině se optal Marek "No bé.Nemohl jsem tamtudy projít,protože ta husa by to vyžvanila našim.Tak jsem musel jít spodem a jelikož to trvá dýl, tak jsem tu až teď." Pavel na něj káravě pohlédl "tak už nezdržuj a pojď.Mimochodem máš baterku?" "Jo mám." odpověděl Pepa a šli.
Když dorazili ke skále, bylo asi jedenáct hodin "To chcete vylézt až nahoru?" optal se Marek s obavou v hlase "Že váháš!" odpověděl Pavel a stoupl si na první výstupek, který na skále nahmatal "Tak lezem!" dodal ještě.
Asi po půlhodině těžkého úsilí se dostali všichni tři až nahoru. "Co teď?" zeptal se Marek, ale aniž by čekal na odpověď vrhl se k lesíku a Pepa a Pavlem s ním. Báli se, ale něco jako kdyby je táhlo dál. Jako kdyby byli ze železa a za lesíkem na ně číhal obrovský magnet, nechtěli, ale museli jít dál, upadli do hlubokého transu.
Když je obrovský pomyslný magnet přitáhl až k polorozpadlé synagoze a zarostlému židovskému hřbitovu, začaly se před jejich zraky dít divné věci. Křoví a plevel ze hřbitova začal mizet, rozpadlé zdi se začaly znovu stavět, synagoga už nebyla polorozpadlá, ale vypadala, jako kdyby ji někdo před nedávnem postavil - čas se vracel. Obloha se jim najednou nad hlavami rozjasnila, bylo šest hodin odpoledne 22. července roku 1915.
Kluci měli nohy jako z olova a nemohli se ani pohnout, museli dál zírat na to, co by nepochopil ani padesátiletý vědec, natož aby to pochopili oni. Jenomže to nejhorší je teprve čekalo.
Zpoza hřbitova vyběhl voják rakousko-uherské armády a mířil přímo k nim, jako by je neviděl, kluci věděli, že jestli rychle neuhnou, voják do nich narazí, ale jejich nohy je neposlouchali a tak jen bezmocně stáli a čekali na vojákův náraz. Voják do nich však nenarazil, prolétl jimi jako vzduchem. Kluci vytřeštili oči, bylo to jako by jim někdo srdcem proklál zmrzlý šíp, který jim postupně přimrzával k vnitřnostem, byl to nesnesitelný pocit. Chtěli křičet bolestí, ale jejich strachem stáhlá hrdla jim to nedovolila, v bolestech upadli na kolena a čekali jaké hrůzy ještě přijdou, věděli, že to není vše.
Voják, který jim způsobil tolik bolesti, se schoval za šípkový keř, jenž rostl pod okny synagogy. Chvíli se nic nedělo, když tu kluci uslyšeli tiché pohvizdování a na cestě se objevil další voják, tentokrát naštěstí český, mířil k obrovskému dubu. Když dorazil až k dubu, opřel se o něj a nasál čerstvého vzduchu vypadalo to jako kdyby na někoho čekal. Nedočkal se však, protože asi po minutě se ozval od šípkového keře výstřel a on začal klesat k zemi, z úst se mu řinula krev.Voják rakousko-uherské armády se k němu vrhl a prohledal mu kapsy, našel v nich peníze a ozdobnou krabičku, když ji otevřel našel v ní prsten, vzal si ho a běžel pryč.
Po půl hodině se po cestě blížila další osoba, tentokrát to však nebyl žádný voják, ale osoba opačného pohlaví, bylo jí asi devatenáct, měla krásné dlouhé vlasy, hnědé oči a na sobě volné bílé šaty, ve kterých připomínala rusalku. Spěchala k dubu, když však uviděla co se stalo, klekla si k vojákovi a začala hlasitě lkát. Pak se rozběhla zpět k vesnici a na bílých šatech se jí skvěla vojákova rudá krev.
Za další půl hodinu tam přispěchala skupinka lidí a mezi nimi uplakaná dívka v bílých šatech. V rychlosti před kluky uběhlo pár dní a po nich vojákův pohřeb. Po pohřbu tam každý den chodila dívka v bílých šatech. To však kluci viděli jen velmi rozmazaně ve velké rychlosti. V té rychlosti uběhly čtyři roční doby a pár nezajímavých událostí, které však kluci nestíhali ani registrovat.
Konečně když kluci pochopili, že uběhl asi rok, přišla tam zase ta dívka v bílých šatech, její šaty však tentokrát byli černé. S provazem a čtyřmi svíčkami v ruce, provaz přivázala k větvi stromu a svíčky položila k němu, potom si klekla a začala se modlit. Když se domodlila zapálila ty čtyři svíčky, vylezla na tu větev, kde předtím uvázala provaz, ten si uvázala okolo krku, pohlédla do nebe. "Vem mě prosím k sobě!" zakřičela a skočila, provaz se jí zařezával do krku, oči ji vylézali z důlků. Kluci měli oči vytřeštěné ještě víc, věděli, že jí nemohou nijak pomoc. Byla mrtvá a ze hřbitova se začala linout podivná záře. Z vojákova hrobu začala odletovat hlína "Nééé!" uslyšeli kluci vojákův hlas a opravdu, z jeho hrobu vylezla temná postava, byl to on sám. Mířil k oběšené dívce, pohladil ji po tváři a odvázal jí z krku provaz a ona ožila políbila ho a pak pohlédla na kluky. Kývla na vojáka, jako by se tak s ním na něčem domluvila. On se ke klukům otočil a šel k nim blíž "Víte to co jste právě viděli. . ." začal voják " . . . se tu odehrává vždy po deseti letech, ale člověk, který sem v tuto dobu stoupil to ještě nikdy nepřežil. Jste první, kteří přežili bolest, jež vás potkala, když vámi proběhl voják rakousko-uherské armády, který symbolizoval zlo. Tím, že jste to přežili jste nás zachránili od věčného koloběhu strašlivých událostí. Jsme vám velmi vděčni. Teď, když dovolíte, můžete jít s námi." Kluci byli jako omámeni a tak šli s nimi. Voják je vedl k jeho hrobu, který byl stále otevřený a vycházela z něj ta podivná záře. Všech pět jich vlezlo do toho hrobu a už nikdy z něj nevylezli.
Hlína napadala zpátky do hrobu a záře ustala. Hřbitov začal znovu zarůstat, zdi hřbitova se rozpadali a synagoga také. Čas byl zpět, ale bez tří chlapeckých duší, které se snad dostali někam dál, někam kam naše oči nevidí a duše nedosáhne. Nikdo je už nikdy neviděl.
Páni!Moc krásnej příběh!Opravdu je to moc pěkný!:o)