Blue eyes

3. října 2013 v 16:07 | Nympha |  Photo by me ©
 

Nový start

3. října 2013 v 8:54 | Nympha |  O mně a tady o tom psaní
Tento blog už příliš dlouhou dobu ležel ladem. Přestala jsem sem psát, protože se ve mně neustále víc a víc stupňovala potřeba psát jiné věci. Věci, které jsou osobní a člověk je najednou potřebuje jen tak vytroubit do světa. Vzhledeme k tomu, že tento blog není zcela blogem anonymním, nebylo to možné. Ale co dál? Je tu za ta léta tolik dobrých, méně dobrých i špatných věcí... Je mi líto to všechno hodit přes palubu, zapomenout a smazat. A tak to udělám jinak. Poněvadž se věnuji focení, rozhodla jsem se, každý den (či alespoň obden) přidat sem jednu svoji fotografii, ať už aktuální nebo z archivu. Možná i pár článků mezitím přibude.
Tak snad se Vám tu bude líbit a opět se sem naučíte chodit. Také děkuji těm, kteří sem chodí stále a toulají se v mých myšlenkách, dávno minulých.
Díky :).

Nym

Nahá

26. května 2013 v 8:27 | Nympha |  Poezie (či spíše pokus o ni)
Vlhká noční rosou,
mokrá, bez vody.

Jsem duší bosou,
co noční rosou
jde a nevidí.
Tiše závidí.

Zátiší Tě tiší...
Ti to neuslyší.
 


Všechno

1. listopadu 2012 v 23:30 | Nympha |  Výkřiky
Máme-li pocit, že jsme přišli o všechno,
je důležité nezapomenout myslet na to,
že stále můžeme přijít o víc.
* Myslím. *


Přílišná jednota a rozmanitost ve filmu

16. června 2012 v 10:05 | Nympha |  Eseje
,,V jednoduchosti je krása," známé a pravdivé rčení. Někdy však přílišná jednota může diváka nudit, stejně tak jako přílišná rozmanitost může být matoucí až nepříjemná. Podívejme se tedy blíže na dva filmy, kde shledávám jednoduchost a rozmanitost defektními entitami.
Prvním z nich je krátkometrážní film The Amputee (1974) od známého amerického režiséra Davida Lynche (např. Městečko Twin Peaks, 1990). O co se jedná? Jde o černobílý pětiminutový film natočený jedním statickým záběrem beze střihu. Ve filmu vystupují dvě osoby, žena píšící dopis a doktor. Žena s amputovanými končetinami sedí v křesle a píše osobní dopis svému známému. Nevnímá nic kolem sebe, pouze nahlas přemýšlí o tom, co píše. Po chvíli k ní přistoupí doktor, sundá jí obvazy z rány na levé noze a začne ránu pravděpodobně čistit (z filmu není zcela jasné, co přesně doktor dělá). Žena je k němu naprosto netečná, nevšímá si ho. V dalších dvou minutách se doktora zmocní panika a odejde ze scény. Zůstane tam po něm pouze žena, které ze zbývající části končetiny tryská krev. Ačkoliv by se mohlo zdát, že film diváka zaujme právě svojí jednoduchostí a zobrazením něčeho šokujícího, opak je pravdou. Film absolutně postrádá atmosféru, technická kvalita je velice špatná a film je natolik jednoduchý, že se dá říct, že postrádá i děj. V knize David Lynch: Temné stránky duše je popsán vznik tohoto filmu. ,,Když měl jeho kamarád, kameraman Frederick Elmes, otestovat několik cívek surového filmového materiálu, přemluvil ho Lynch, aby při tom směl režírovat. Scéna byla pojmenována Amputovaná (The Amputee) a ukazovala ženu (Catherine Coulsonová), které chyběly obě nohy. Vedoucí činovníci AFI se shromáždili v předváděcím sále, aby posoudili technickou kvalitu filmového materiálu. Očekávali několik statických, našedlých zkušebních záběrů. Když místo toho spatřili ženu s amputovanýma nohama, jak sedí na židli a píše dopis, zvolal jeden z nich: ,,V tom může mít prsty jedině Lynch!" [1] Bohužel musím říct, že ani fakt, že se jednalo o zkoušení materiálu a prvotním záměrem nebylo vytvořit nový film, nic nemění na tom, že tento snímek považuji za defektní, poněvadž je příliš jednotný.
Druhým z filmů je taktéž krátkometrážní snímek. Tentokrát se jedná o dílo Salvadora Dalího a Luise Bunuela nesoucí název Andaluský pes (Un Chien Andalou). Jak už možná jména autorů napovídají, jedná se o surrealistický film - patnáctiminutový sled navzájem nesouvisejících scén. Výjevy jsou naprosto absurdní. Děj je nesouvislý a beze smyslu. Šokující. Ve filmu je tolik motivů, že si je recipient nestíhá uvědomovat. Sotva zdánlivě pochopí jeden motiv, hned ho střídá motiv další, což je dle mého mínění velice náročné sledovat. Zvuková stránka filmu byla přidána později, jedná se o poměrně zajímavé melodie, které film téměř po celý čas jeho děje provázejí. Avšak díky spojení této hudby s nepochopitelnými obrazovými výjevy je recipient doslova emotivně bombardován. Tento film na mě působil natolik emocionálně, že jsem nebyla schopna jej duševně zpracovat ani několik hodin po jeho zhlédnutí a nejsem toho schopna dodnes. Myslím, že Andaluský pes je film, který dokonale demonstruje fakt, že přílišná rozmanitost se může stát defektem a může tak zkazit celkový dojem z díla.

Barbora Kučerová





Sonet 141 z hlediska estetické normy, funkce a hodnoty

10. června 2012 v 12:33 | Nympha |  Eseje
William Shakespeare, anglický básník a dramatik narozen roku 1654 v malém anglickém městečku Stratfordu nad Avonou, byl jedním z nejvýznamnějších a nejznámějších autorů své doby. Kromě 37 divadelních her, dvou dlouhých epických básní a několika dalších drobných děl, napsal také svých 154 sonetů, které však původně neměl v úmyslu zveřejnit. Právě sonety, respektive jedním z nich - sonetem 141, se budeme zabývat v této eseji, a to z hlediska naplnění jeho estetické normy, uplatnění estetické funkce a vystižení hodnoty díla.
Estetická norma je dominantním měřítkem posuzování, co se týče estetiky díla. V konfrontaci s tímto měřítkem je dílo také recipováno a hodnoceno[1]. Abychom mohli posoudit, zda byla estetická norma sonetu 141 opravdu naplněna, je nutno se nejdříve zaměřit na dobu, v níž bylo dílo napsáno, a na literární normy tohoto období.
Sonet 141 byl napsán pravděpodobně někdy před rokem 1599, jelikož do tohoto roku je datováno druhé vydání skic nesoucí název Vášnivý poutník (The Passionate Pilgrim), které obsahovalo některé sonety, a jež bylo údajně vydáno bez Shakespearova vědomí (první vydání není přesně datováno)[2]. Nacházíme se tedy v období renesance, jež je známé především návratem k antické filozofii. V tomto období se v oblasti literární normy tedy opět uplatňuje Aristotelova Poetika či Horatiův spis Ars poetica, v němž Horatius požaduje, aby básník své publikum nejen pobavil a poučil, ale aby s ním též duševně pohnul (tuto funkci nazývá movere) - básník má prostřednictvím svého patosu vzbudit v posluchači nebo čtenáři obdiv[3]. Renesance s sebou nese mnoho děl pojednávajících o krásné harmonické lásce, ale hlavně i o utrpení způsobené nenaplněným milostným vztahem.
Sonet, jako literární útvar, je s renesancí neodmyslitelně spjat. V této době se stalo totiž psaní sonetů módou u většiny dvorních básníků. Anglický sonet je lyrická báseň skládající se ze tří čtyřveršových a jedné dvouveršové strofy. Sám Shakespeare dal vzniknout tzv. anglickému shakespearovskému sonetu, který se podstatně liší od sonetů Francesca Petrarky, a to především jistou ,,surovostí" a otevřeným popisem lidského chtíče, zabývá se tedy jinou tematikou, než italské sonety. Nutno však podotknout, že větší zájem o Shakespearovy sonety se projevil až v romantismu a jejich vrcholný význam vzrostl až ve století devatenáctém[4]. Soudě dle literárního útvaru sonetu 141 a dle mé osobní zkušenosti, kdy ve mně tento sonet opravdu vzbudil jisté emocionální pohnutky a obdiv k autorovi, můžeme říct, že estetická norma díla byla zcela jistě naplněna.
Nyní se na dílo zaměřme z hlediska estetické funkce. Tato funkce může mít různý charakter, ovšem dalo by se říci, že jejím hlavním cílem je vyvolávat v recipientovi libost při vnímání uměleckého díla. Popišme si tedy vlastnosti, které nám potvrzují, že Shakespearův sonet o černé dámě uplatňuje svoji estetickou funkci.
Sonet 141 je založen spíše na emocích a jejich stimulaci, než na intelektovém poznání či morálním ponaučení. Autor či muž, jehož autor supluje, se vyznává z hlubokých citů, které chová ke své milence (pravděpodobně vdané ženě snědší pleti[5]). Básník zdůrazňuje, že dáma není příliš fyzicky krásná a celkový popis jejího zjevu a důvodů, proč ji miluje, je mírně obscénní (i v ostatních sonetech 127 - 152. Básník si navíc, jak lze vidět, protiřečí: ,,ne, očima tě nemůžu mít rád, když vidí na tobě samé chyby; to moje duše tě chce milovat - co očím příčí se, to jí se líbí," (překlad Martin Hilský). Rozporuplný popis citů, které básník chová k dámě, může u recipienta vzbuzovat značnou míru zvědavosti a podněcovat jej k přečtení některého z dalších sonetů. Navíc to, že je básník v podstatě polapen svými city a chtíčem, může působit jako důkaz nízkého sebevědomí autora, což může ve čtenáři vzbuzovat další otázky. Psal Shakespeare sonety dle svých životních zkušeností nebo je psal v zastoupení za nějakou jinou skutečnou osobnost? Sonet, jako zpověď člověka zpovídajícího se ze svých hříchů, jež nejspíš páchá netoliko pod záštitou lásky, jako spíše pod záštitou nespoutané vášně, která ho naprosto zaslepuje, má především funkci emocionální. Vzbuzuje-li dílo v recipientovi emoce, přirozeně navozuje i libost. Můžeme tedy říci, že ani estetickou funkci toto dílo nepozbývá.
Jan Mukařovský ve své studii Estetická funkce, norma a hodnota říká, že objektivní hodnota bude tím vyšší, čím více bude mít dílo hodnot mimoestetických, které na něj dovedou upoutat pozornost hodnotících lidí. V případě sonetu 141 můžeme říci, že takových hodnot tu máme hned několik. Silně ovlivňujícím prvkem bude jistě hodnota historická a tematická. I přesto, že je dílo více než 400 let staré (což je hodnotou samo o sobě), je to dílo s tématem lidského libida, což bude za dalších 400 let pravděpodobně stejně aktuální jako dnes. Na recipienty zajisté může působit také sama osobnost autora, domnívám se totiž, že na citlivější čtenáře může zapůsobit již samotný fakt, že čtou dílo jednoho z největších literárních velikánů anglické renesance.
Závěrem bych ráda poznamenala, že není jisté, zda bude sonet 141 plnit svoji estetickou funkci i za několik dalších století, poněvadž estetická funkce je z hlediska času proměnlivá. Avšak vezmeme-li v úvahu jeho estetickou hodnotu a naplnění estetické normy, troufám si tvrdit, že je velice pravděpodobné, že tento mnou vysoce ceněný sonet svoji estetickou funkci nepozbude.

Barbora Kučerová




Etika, estetika a strach

30. dubna 2012 v 19:24 | Nympha |  Eseje
,,Strach lže a ty mu věříš" tak pravil Friedrich Nietzsche. Ve vztahu s uměleckou tvorbou některých autorů jsou jeho slova bezpochyby pravdivá. Existuje mnoho uměleckých děl, která jsou úspěšná právě proto, že jejich autoři dokázali dokonale ztvárnit emoci strachu. Nietzscheho citát vlastně nepřímo potvrzuje i Platón, který v Třetí knize Ústavy sám říká, že umění vytváří iluzi. Zobrazuje-li tedy umělec strach, přeneseně by se dalo říci, že tento strach nám lže, avšak my, jako konzumenti díla, mu (strachu = odrazu pomíjivého světa) věříme. Je ale strach téma, které je morálně bez poskvrny? Je dobré zobrazovat tuto emoci? Bohužel Platónova koncepce vnímání uměleckého díla v souvislosti se strachem má i svá úskalí. Je tato koncepce v dnešním světě ještě vůbec platná?
Vezměme si z dnešního úhlu pohledu poněkud aktuálnější charakteristiku vztahu mezi etikou a estetikou, a poté se pokusme povědět si něco o Platónově koncepci a o tom, jak bychom ji mohli chápat v dnešní době. Aktuálnější pojetí vztahu mezi etikou a estetikou nám nabízí Berys Gaut, profesor filozofie na Univerzitě St. Andrews, ve svém článku ,,Art and Ethics". Ptá se, zdali jsou etické vady uměleckých děl zároveň estetickými chybami, a nabízí nám tři přístupy, dle kterých je možno rozličně odpovědět na tuto otázku. Tyto koncepce nazývá: autonomismus (esteticismus), imoralismus a moralismus (eticismus).
Berys Gaut popisuje dvě formy autonomismu - extrémní (nebo též radikální) a umírněný autonomismus. Podstatou extrémního autonomismu je tvrzení, že hodnotit umělecká díla z mravní stránky je zcela nesmyslné. Estetická hodnota je totiž údajně nezávislá na jiných druzích hodnot, zde konkrétně na hodnotě etické. Umírněný autonomismus již připouští jistou formu mravního hodnocení, ovšem nesouhlasí s tím, že by etické defekty musely být zároveň i defekty estetickými. Etika a estetika spolu v tomto pojetí nesouvisí.
Imoralismus je vlastně velice podobná koncepce jako autonomismus. I přestože Gaut tento fakt odmítá, dalo by se říct, že imoralismus je takřka synonymem pro autonomismus. Extrémní autonomismus totiž zcela popírá jakékoliv spojení mezi hodnotou morální a estetickou, protože zároveň popírá mravní hodnoty. Říká, že v hodnocení uměleckých děl žádné morální hodnoty neexistují. Umírněný imoralismus toto tvrzení pouze zmírňuje tím, že připouští, že etické vady někdy mohou (ale nemusí) být estetickými hodnotami.
Posledním typem nazírání na vztah mezi etikou a estetikou je moralismus (eticismus), jejž Berys Gaut považuje za přímý opak. Etik by dle moralismu neměl nikdy považovat žádnou etickou vadu za vadu estetickou. Jinými slovy lze říci, že estetickou hodnotu uměleckého díla lze určit dle počtu etických chyb. Jedním z argumentů podporujících moralismus je fakt, že umění nás může učit a obsah učení může obsahovat morální pravdy. Gaut ve své práci rozebírá všechny výše zmíněné koncepce a za nejlepší postoj přitom považuje právě moralismus.
To byly tedy aktuálnější pohledy na vztah mezi etikou a estetikou. Nyní se pokusme popsat Platónův pohled na toto téma a následně jej zařadit do jedné z Gautem popsaných koncepcí. Ve třetí knize Ústavy řeší Platón především výchovu v obci, kde zavádí cenzuru. Tvrdí, že cenzura je potřeba, protože některá poezie učí občany strachu, což je nesprávné. Také hovoří o tom, že nejdůležitější a nejcennější je pravda, uměřenost a sebeovládání. Kritizuje dramatické umění, které je dle něj pouhým napodobováním. Napodobovány by přitom měly být pouze mravní vzory, nikoliv nežádoucí prvky lidské povahy, jako je například nečestnost, nebo emoce, která lidi činí slabšími a zranitelnými - strach. Platón se totiž obává, že pokud umění zobrazuje špatné vzory, občané by je mohli začít napodobovat, a poté se sami stát špatnými. Proto ve své knize říká: ,,Nuže k tomu odstraniti všechna s tím související děsná a strašná jména, ty řeky Lkání a Hrůzy, duchy a kostlivce a všechna jiná slova tohoto rázu, při nichž všem poslucháčům probíhá mráz po zádech. A snad to jest dost dobré k něčemu jinému; my však se bojíme o naše strážce, aby nám nedostali z takového mražení horkost a nadmíru nám nezměkli…" Strážci Platón myslí jakési mravně čisté jedince, kteří jsou ideálním vzorem pro celou společnost. ,,Odstraníme tedy i pláč a nářky vážených mužů? Nutně, zrovna tak jako to první." Platón tedy zcela zamítá zobrazování emocí, které jsou projevem slabosti. Vzhledem k tomu, že je vlastně pro zavedení cenzury, která by odstraňovala všechny potenciální morální špatnosti a slabosti, můžeme říct, že Platón je moralista. Přesněji řečeno je radikálním moralistou, poněvadž nezmiňuje žádný možný kompromis, díky kterému by bylo možno považovat alespoň některá zobrazení morálních špatností za výchovné, tedy dobré.
Ráda bych se pokusila aplikovat Platónovo pojetí na dílo norského malíře Edvarda Muncha. Vezměme si třeba snad jeho nejznámější dílo nesoucí název Výkřik, které jest právem pokládáno za centrální dílo tohoto symbolisty a expresionisty. Z pomyslného středu obrazu (střed obrazu je záměrně posunut směrem dolů) na nás ,,útočí" tvář postavy evidentně prožívající silnou emoci strachu. V horní polovině levé části obrazu jsou zobrazeny dvě zlomyslné temné figury. Je z nich cítit nebezpečí, vždyť možná právě před nimi prchá ústřední postava, jež je naplněna děsem. Celá emoce strachu je ještě více umocněna rudou oblohou, která může přihlížejícím evokovat barvu krve. Stejně tak pošmourně tmavý oceán, vyplňující podstatnou část obrazu, jakoby znázorňoval nekonečnou hlubinu lidské beznaděje. ,,V každém případě (tento obraz) vyjadřuje ohrožení a je obecně přijímán jako symbol úzkostné existence moderního člověka." Kdyby Platón měl možnost toto dílo hodnotit, jistě by neuspělo kvůli zobrazení strachu, který je dle něj eticky nežádoucím. Já si však dovolím oponovat. Položme si nejdříve jednoduchou otázku: co je to strach? ,,Strach je nelibá emoce, nepříjemný prožitek s neurovegetativním doprovodem, zpravidla zblednutím, chvěním, zrychleným dýcháním, bušením srdce, zvýšením krevního tlaku a pohotovosti k obraně či útěku..." Mimo jiné je obecně známo, že strach je opravdu výborným obranným mechanismem. Pociťuje-li člověk strach, jeho tělo je automaticky připraveno k vyšším fyzickým ale i psychickým úkonům, např. hledání útěkové cesty v nebezpečí, apod. Musím sice připustit, že v souvislosti s uměním je tento argument možná lehce irelevantním (přece jen při vnímání uměleckého díla nám většinou nejde o život), avšak pro názornost je zcela dostačujícím a nevyvratitelným důkazem. Strach, jako emoci, která je schopna člověku v ohrožení zachránit život, přece nemůžeme pokládat za něco mravně nežádoucího, tedy něco, co by mělo negativně ovlivnit občany ve výchově. Myslím, že zde Platónova koncepce selhává, a proto můžeme říci, že v dnešní době je neplatná.

Barbora Kučerová


Bibliografie:
GAUT, Berys. Art and Ethics. [online]. s. 341-352 [cit. 2012-04-02]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/estetika/pomucky/routledge/Art_and_ethics.pdf
Ústava. 3. vyd. Praha: Oikoymenh, 2001. ISBN 80-7298-024-6.
WITTLICH, Petr. Edvard Munch. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985 .
Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-569-1.

Má televize opravdu vliv na brutalitu a násilí u dětí?

2. února 2012 v 15:49 | Nympha |  Eseje
,,Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost," tak zní motto mediální kampaně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jejímž smyslem je ,,posílení rodičovské zodpovědnosti za výběr mediálních obsahů, konzumovaných dětským divákem". Vysílání šokujících spotů zachycujících děti při násilnickém chování (klip Oslava) a při činnostech se sexuálním podtextem (klip Metro), jež byly natočeny v roce 2007 v Rumunsku, je dle mého názoru velice dobrým tahem. Dnešní průměrné 13leté dítě totiž vidělo v televizi již padesát dva tisíc vražd, znásilnění, ozbrojených přepadení a loupeží, jak tvrdí předsedkyně RRTV Kateřina Kalistová. Zastávám názor, že téměř žádné dítě do věku třinácti let není dostatečně vyspělé, aby si samo poradilo s těmito násilnými vjemy, proto pokud jej rodič před nimi neochrání, případně mu je nepomůže pochopit, násilných činů spáchaných mezi dětmi může časem přibývat. Na otázku, zda-li televize má opravdu tak silný vliv na projevy násilí a brutality u dětí předškolního a raného školního věku, odpovídám jednoznačně. Ano, televize je pro nevyspělé jedince velice ovlivňujícím médiem, ale za určitých podmínek je zcela nemožné, aby dítě ovlivnila natolik, že by bylo schopno spáchat násilný čin.
Problém televize a násilí u dětí má spoustu příznivců i odpůrců. Mezi příznivce, tedy ty, co tvrdí, že děti by měly televizi sledovat minimálně do určitého věku vůbec, patří například český neuropatolog MuDr. František Koukolík nebo Albert Bandura (tvůrce snad nejznámější studie na toto téma - experiment s panenkou Bobo). Mezi odpůrce regulace sledování televize u dětí zase patří pochopitelně filmoví producenti či mediální teoretici jako třeba Jan Jirák. Domnívám se, že žádná z těchto stran nemůže být se všemi svými názory jediná správná. Televize působí, ovlivňuje, ale za určitých podmínek je téměř nemožné, aby dítě ovlivnila natolik, že by jej přiměla k činu. Psychiatr Serge Tisseron na toto téma prohlásil: ,,že jsou ve filmech vraždy, neznamená, že se je lidé chystají páchat… Nadhodnocuje to sílu obrazu a podceňuje roli rodičů." I přes tento výrok zcela nepopírám, že sledování páchání trestných činů děti může negativně ovlivnit. Je ale jisté, že na vině nemůže být televize sama o sobě. Marshall McLuhan ve své knize Jak porozumět médiím uvádí, že byly provedeny jisté pokusy, při nichž byly použity speciální kamery, které vědcům umožnily pozorovat pohyby očí dětí při sledování televizního obrazu. ,,Ukázalo se, že děti upírají oči na tváře televizních herců. Dokonce i při scénách fyzického násilí zůstávají jejich oči upřeny na reakci výrazu tváře a ne na výbušnou akci. Pistole, nože, pěsti - to vše je ignorováno, neboť se děti soustřeďují na výraz tváře."
Jak již bylo naznačeno v úvodu, velice důležitá je role rodiče, který by měl nějakým způsobem regulovat míru a obsah sledování televize u svého dítěte. Dostatečně uvědomělý rodič jistě nenechá své desetileté dítě sledovat film s násilným obsahem. Měl by mít přehled o tom, co jeho potomek v televizi sleduje, a měl by se snažit o to, aby se dítě vyvarovalo sledování filmů s nevhodným obsahem. Mohla by být vznesena námitka využívající rčení: zakázané ovoce chutná nejlépe - děti může přílišné hlídání a zakazování vést k tajnému vyhledávání zakázaného. Tato námitka se mi zdá poněkud irelevantní, poněvadž mluvíme-li o zdravé rodině, v níž fungují správně všechny základní komunikační a sociální vzorce, pak rodiče dítěti své zákazy rozumně vysvětlí a dítě díky tomu nebude mít potřebu jejich zákazy porušovat. V tom nejlepším případě by měl rodič sledovat televizi přímo s dítětem a reagovat přitom na zobrazované situace. Je dobré ukázat dítěti vlastní postoj. Vysvětlit mu, že ,,ty zlé věci v televizi se v běžném životě sice opravdu dějí, ale jsou moc špatné a máma ani táta s nimi nesouhlasí".
Stejně tak je důležité, aby dítěti někdo řekl, že to, co v televizi vidí, neodpovídá skutečnosti v celé míře a navíc je vše pouze předstírané herci. Děti totiž nemají dostatečné životní zkušenosti, aby si tento fakt uvědomily samy, pokud jim to však rodiče dostatečně vysvětlí, myslím, že riziko napodobovaní jakéhokoliv násilného chování se tím podstatně zmenší.
Duševně zdravé dítě vyrůstající v harmonické rodině nemá téměř žádné předpoklady pro to, aby se z něj po sledování akčních filmů stal násilník. Jestli-že se nikdy v bezprostřední blízkosti dítě nesetkalo s takovým násilím, není to tedy bité, týrané či sexuálně zneužívané dítě, nevidím snad žádný důvod, z jakého by se v něm měla objevit potřeba někomu fyzicky ublížit (samozřejmě za předpokladu, že se rodiče u televize dítěti věnují, jak již bylo výše zmíněno).
Odpověď na otázku je tedy jasná. Televize může mít vliv na projevy brutality a násilí u dětí, které mají nějakým způsobem narušenou psychiku, protože vyrůstaly v nevhodném prostředí. U vyrovnaných dětí, kterým se rodiče plně věnují, však toto riziko hrozí pouze výjimečně.

Barbora Kučerová

Elektronické zdroje:
Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost. In: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání [online]. Praha [cit. 13.1.2012]. Dostupné z: http://www.rrtv.cz/cz/static/prehledy/medialni-gramotnost/televizni-kampan-rrtv.htm
Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost - podívejte se na klipy!. In: [online]. 1.9.2011 [cit. 13.1.2012]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/134853-vase-dite-vase-televize-vase-zodpovednost-podivejte-se-na-klipy/
Media Violence Debates. In: Media Avareness Network [online]. [cit. 13.1.2012]. Dostupné z: http://www.media-awareness.ca/english/issues/violence/violence_debates.cfm

Bibliografie:
MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: Extenze člověka. 2. Praha: Mladá fronta, 2011, s. 333. ISBN 978-80-204-2409-9.

Začátek bez úvodu, konec bez konce...

15. listopadu 2011 v 19:34 | Nympha |  Ze života
Doba je zlá. Chceme dělat velké věci a není nám to dovoleno.
Připouštím, zase tak zlé to není a nebude. Nechci dělat příliš velké věci. (U)Spokojím se i s věcmi menších rozměrů. Ale hlavně to musí být výtvory opodstatněné. Výtvory, kterých si pár lidí (nemyslím dva) všimne a řeknou si třeba: ,,ano na tom něco bude...", na pár minut se zastaví a zamyslí se nad mnou zvoleným tématem ať už písemně či výtvarně zpracovaným...
ALE
Když už člověk konečně nabude dojmu, že přišel ten pravý čas pro to, aby se mohl konečně ve vší míře umělecky projevit, poněvadž když studuje uměnovědný obor, mohl by ten ,,projev" být konečně na místě, objeví se tu zcela nepochopitelný jev - člověk sedící x dní nad nějakou podělanou teorií a historií a bůh ví čím ještě..
Někdy je ten svět vážně k vzteku.
A ten člověk sedící je sám sobě k smíchu.


Life is so short..

22. srpna 2011 v 21:29 | Nympha |  Ze života
Yes!
Život je příliš krátký na to, abychom setrvávali na mrtvých bodech. Nehodí se čímkoliv jej promarnit... Bylo by to hanebné. Vždyť nikdo z nás neví, co nás po něm čeká. Jestli vůbec něco.. Co se mě týče, vlastně v žádný druhý, posmrtný, život ani nic podobného nevěřím. Jsem realista. Jen si nedokáži představit, jaké je to ,,nic". Smrt. Tma, chlad a zima, kterou necítíme, protože už nejsme. Jaké to je nebýt? Vlastně to nikdy nepoznáme, protože už nebudeme. Zní to tak absurdně!
Člověk by se měl neustále na něco těšit a za něčím jít. V určitých životních okamžicích je velice důležité, zda-li máte nějaké plány tzv. na potom.
Co já? Já mám před sebou nástup na vysokou školou, práci s novým fotografickým zařízením, výlet do Prahy za mojí drahou kamarádkou a spoustu dalších věcí.. Už mi sice zbývá jen měsíc z nejdelších prázdnin mého života, ale já si ho hodlám patřičně užít! :)

Mějte se a smějte se
Vaše Nym

Další články


Kam dál