,,Strach lže a ty mu věříš" tak pravil Friedrich Nietzsche. Ve vztahu s uměleckou tvorbou některých autorů jsou jeho slova bezpochyby pravdivá. Existuje mnoho uměleckých děl, která jsou úspěšná právě proto, že jejich autoři dokázali dokonale ztvárnit emoci strachu. Nietzscheho citát vlastně nepřímo potvrzuje i Platón, který v Třetí knize Ústavy sám říká, že umění vytváří iluzi. Zobrazuje-li tedy umělec strach, přeneseně by se dalo říci, že tento strach nám lže, avšak my, jako konzumenti díla, mu (strachu = odrazu pomíjivého světa) věříme. Je ale strach téma, které je morálně bez poskvrny? Je dobré zobrazovat tuto emoci? Bohužel Platónova koncepce vnímání uměleckého díla v souvislosti se strachem má i svá úskalí. Je tato koncepce v dnešním světě ještě vůbec platná?

Vezměme si z dnešního úhlu pohledu poněkud aktuálnější charakteristiku vztahu mezi etikou a estetikou, a poté se pokusme povědět si něco o Platónově koncepci a o tom, jak bychom ji mohli chápat v dnešní době. Aktuálnější pojetí vztahu mezi etikou a estetikou nám nabízí Berys Gaut, profesor filozofie na Univerzitě St. Andrews, ve svém článku ,,Art and Ethics". Ptá se, zdali jsou etické vady uměleckých děl zároveň estetickými chybami, a nabízí nám tři přístupy, dle kterých je možno rozličně odpovědět na tuto otázku. Tyto koncepce nazývá: autonomismus (esteticismus), imoralismus a moralismus (eticismus).

Berys Gaut popisuje dvě formy autonomismu - extrémní (nebo též radikální) a umírněný autonomismus. Podstatou extrémního autonomismu je tvrzení, že hodnotit umělecká díla z mravní stránky je zcela nesmyslné. Estetická hodnota je totiž údajně nezávislá na jiných druzích hodnot, zde konkrétně na hodnotě etické. Umírněný autonomismus již připouští jistou formu mravního hodnocení, ovšem nesouhlasí s tím, že by etické defekty musely být zároveň i defekty estetickými. Etika a estetika spolu v tomto pojetí nesouvisí.

Imoralismus je vlastně velice podobná koncepce jako autonomismus. I přestože Gaut tento fakt odmítá, dalo by se říct, že imoralismus je takřka synonymem pro autonomismus. Extrémní autonomismus totiž zcela popírá jakékoliv spojení mezi hodnotou morální a estetickou, protože zároveň popírá mravní hodnoty. Říká, že v hodnocení uměleckých děl žádné morální hodnoty neexistují. Umírněný imoralismus toto tvrzení pouze zmírňuje tím, že připouští, že etické vady někdy mohou (ale nemusí) být estetickými hodnotami.

Posledním typem nazírání na vztah mezi etikou a estetikou je moralismus (eticismus), jejž Berys Gaut považuje za přímý opak. Etik by dle moralismu neměl nikdy považovat žádnou etickou vadu za vadu estetickou. Jinými slovy lze říci, že estetickou hodnotu uměleckého díla lze určit dle počtu etických chyb. Jedním z argumentů podporujících moralismus je fakt, že umění nás může učit a obsah učení může obsahovat morální pravdy. Gaut ve své práci rozebírá všechny výše zmíněné koncepce a za nejlepší postoj přitom považuje právě moralismus.

To byly tedy aktuálnější pohledy na vztah mezi etikou a estetikou. Nyní se pokusme popsat Platónův pohled na toto téma a následně jej zařadit do jedné z Gautem popsaných koncepcí. Ve třetí knize Ústavy řeší Platón především výchovu v obci, kde zavádí cenzuru. Tvrdí, že cenzura je potřeba, protože některá poezie učí občany strachu, což je nesprávné. Také hovoří o tom, že nejdůležitější a nejcennější je pravda, uměřenost a sebeovládání. Kritizuje dramatické umění, které je dle něj pouhým napodobováním. Napodobovány by přitom měly být pouze mravní vzory, nikoliv nežádoucí prvky lidské povahy, jako je například nečestnost, nebo emoce, která lidi činí slabšími a zranitelnými - strach. Platón se totiž obává, že pokud umění zobrazuje špatné vzory, občané by je mohli začít napodobovat, a poté se sami stát špatnými. Proto ve své knize říká: ,,Nuže k tomu odstraniti všechna s tím související děsná a strašná jména, ty řeky Lkání a Hrůzy, duchy a kostlivce a všechna jiná slova tohoto rázu, při nichž všem poslucháčům probíhá mráz po zádech. A snad to jest dost dobré k něčemu jinému; my však se bojíme o naše strážce, aby nám nedostali z takového mražení horkost a nadmíru nám nezměkli…" Strážci Platón myslí jakési mravně čisté jedince, kteří jsou ideálním vzorem pro celou společnost. ,,Odstraníme tedy i pláč a nářky vážených mužů? Nutně, zrovna tak jako to první." Platón tedy zcela zamítá zobrazování emocí, které jsou projevem slabosti. Vzhledem k tomu, že je vlastně pro zavedení cenzury, která by odstraňovala všechny potenciální morální špatnosti a slabosti, můžeme říct, že Platón je moralista. Přesněji řečeno je radikálním moralistou, poněvadž nezmiňuje žádný možný kompromis, díky kterému by bylo možno považovat alespoň některá zobrazení morálních špatností za výchovné, tedy dobré.

Ráda bych se pokusila aplikovat Platónovo pojetí na dílo norského malíře Edvarda Muncha. Vezměme si třeba snad jeho nejznámější dílo nesoucí název Výkřik, které jest právem pokládáno za centrální dílo tohoto symbolisty a expresionisty. Z pomyslného středu obrazu (střed obrazu je záměrně posunut směrem dolů) na nás ,,útočí" tvář postavy evidentně prožívající silnou emoci strachu. V horní polovině levé části obrazu jsou zobrazeny dvě zlomyslné temné figury. Je z nich cítit nebezpečí, vždyť možná právě před nimi prchá ústřední postava, jež je naplněna děsem. Celá emoce strachu je ještě více umocněna rudou oblohou, která může přihlížejícím evokovat barvu krve. Stejně tak pošmourně tmavý oceán, vyplňující podstatnou část obrazu, jakoby znázorňoval nekonečnou hlubinu lidské beznaděje. ,,V každém případě (tento obraz) vyjadřuje ohrožení a je obecně přijímán jako symbol úzkostné existence moderního člověka." Kdyby Platón měl možnost toto dílo hodnotit, jistě by neuspělo kvůli zobrazení strachu, který je dle něj eticky nežádoucím. Já si však dovolím oponovat. Položme si nejdříve jednoduchou otázku: co je to strach? ,,Strach je nelibá emoce, nepříjemný prožitek s neurovegetativním doprovodem, zpravidla zblednutím, chvěním, zrychleným dýcháním, bušením srdce, zvýšením krevního tlaku a pohotovosti k obraně či útěku..." Mimo jiné je obecně známo, že strach je opravdu výborným obranným mechanismem. Pociťuje-li člověk strach, jeho tělo je automaticky připraveno k vyšším fyzickým ale i psychickým úkonům, např. hledání útěkové cesty v nebezpečí, apod. Musím sice připustit, že v souvislosti s uměním je tento argument možná lehce irelevantním (přece jen při vnímání uměleckého díla nám většinou nejde o život), avšak pro názornost je zcela dostačujícím a nevyvratitelným důkazem. Strach, jako emoci, která je schopna člověku v ohrožení zachránit život, přece nemůžeme pokládat za něco mravně nežádoucího, tedy něco, co by mělo negativně ovlivnit občany ve výchově. Myslím, že zde Platónova koncepce selhává, a proto můžeme říci, že v dnešní době je neplatná.

GAUT, Berys. Art and Ethics. [online]. s. 341-352 [cit. 2012-04-02]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/estetika/pomucky/routledge/Art_and_ethics.pdf

Ústava. 3. vyd. Praha: Oikoymenh, 2001. ISBN 80-7298-024-6.

WITTLICH, Petr. Edvard Munch. 1. vyd. Praha: Odeon, 1985 .

Psychologický slovník. 2. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-569-1.

,,Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost," tak zní motto mediální kampaně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jejímž smyslem je ,,posílení rodičovské zodpovědnosti za výběr mediálních obsahů, konzumovaných dětským divákem". Vysílání šokujících spotů zachycujících děti při násilnickém chování (klip Oslava) a při činnostech se sexuálním podtextem (klip Metro), jež byly natočeny v roce 2007 v Rumunsku, je dle mého názoru velice dobrým tahem. Dnešní průměrné 13leté dítě totiž vidělo v televizi již padesát dva tisíc vražd, znásilnění, ozbrojených přepadení a loupeží, jak tvrdí předsedkyně RRTV Kateřina Kalistová. Zastávám názor, že téměř žádné dítě do věku třinácti let není dostatečně vyspělé, aby si samo poradilo s těmito násilnými vjemy, proto pokud jej rodič před nimi neochrání, případně mu je nepomůže pochopit, násilných činů spáchaných mezi dětmi může časem přibývat. Na otázku, zda-li televize má opravdu tak silný vliv na projevy násilí a brutality u dětí předškolního a raného školního věku, odpovídám jednoznačně. Ano, televize je pro nevyspělé jedince velice ovlivňujícím médiem, ale za určitých podmínek je zcela nemožné, aby dítě ovlivnila natolik, že by bylo schopno spáchat násilný čin.
Problém televize a násilí u dětí má spoustu příznivců i odpůrců. Mezi příznivce, tedy ty, co tvrdí, že děti by měly televizi sledovat minimálně do určitého věku vůbec, patří například český neuropatolog MuDr. František Koukolík nebo Albert Bandura (tvůrce snad nejznámější studie na toto téma - experiment s panenkou Bobo). Mezi odpůrce regulace sledování televize u dětí zase patří pochopitelně filmoví producenti či mediální teoretici jako třeba Jan Jirák. Domnívám se, že žádná z těchto stran nemůže být se všemi svými názory jediná správná. Televize působí, ovlivňuje, ale za určitých podmínek je téměř nemožné, aby dítě ovlivnila natolik, že by jej přiměla k činu. Psychiatr Serge Tisseron na toto téma prohlásil: ,,že jsou ve filmech vraždy, neznamená, že se je lidé chystají páchat… Nadhodnocuje to sílu obrazu a podceňuje roli rodičů." I přes tento výrok zcela nepopírám, že sledování páchání trestných činů děti může negativně ovlivnit. Je ale jisté, že na vině nemůže být televize sama o sobě. Marshall McLuhan ve své knize Jak porozumět médiím uvádí, že byly provedeny jisté pokusy, při nichž byly použity speciální kamery, které vědcům umožnily pozorovat pohyby očí dětí při sledování televizního obrazu. ,,Ukázalo se, že děti upírají oči na tváře televizních herců. Dokonce i při scénách fyzického násilí zůstávají jejich oči upřeny na reakci výrazu tváře a ne na výbušnou akci. Pistole, nože, pěsti - to vše je ignorováno, neboť se děti soustřeďují na výraz tváře."
Jak již bylo naznačeno v úvodu, velice důležitá je role rodiče, který by měl nějakým způsobem regulovat míru a obsah sledování televize u svého dítěte. Dostatečně uvědomělý rodič jistě nenechá své desetileté dítě sledovat film s násilným obsahem. Měl by mít přehled o tom, co jeho potomek v televizi sleduje, a měl by se snažit o to, aby se dítě vyvarovalo sledování filmů s nevhodným obsahem. Mohla by být vznesena námitka využívající rčení: zakázané ovoce chutná nejlépe - děti může přílišné hlídání a zakazování vést k tajnému vyhledávání zakázaného. Tato námitka se mi zdá poněkud irelevantní, poněvadž mluvíme-li o zdravé rodině, v níž fungují správně všechny základní komunikační a sociální vzorce, pak rodiče dítěti své zákazy rozumně vysvětlí a dítě díky tomu nebude mít potřebu jejich zákazy porušovat. V tom nejlepším případě by měl rodič sledovat televizi přímo s dítětem a reagovat přitom na zobrazované situace. Je dobré ukázat dítěti vlastní postoj. Vysvětlit mu, že ,,ty zlé věci v televizi se v běžném životě sice opravdu dějí, ale jsou moc špatné a máma ani táta s nimi nesouhlasí".
Stejně tak je důležité, aby dítěti někdo řekl, že to, co v televizi vidí, neodpovídá skutečnosti v celé míře a navíc je vše pouze předstírané herci. Děti totiž nemají dostatečné životní zkušenosti, aby si tento fakt uvědomily samy, pokud jim to však rodiče dostatečně vysvětlí, myslím, že riziko napodobovaní jakéhokoliv násilného chování se tím podstatně zmenší.
Duševně zdravé dítě vyrůstající v harmonické rodině nemá téměř žádné předpoklady pro to, aby se z něj po sledování akčních filmů stal násilník. Jestli-že se nikdy v bezprostřední blízkosti dítě nesetkalo s takovým násilím, není to tedy bité, týrané či sexuálně zneužívané dítě, nevidím snad žádný důvod, z jakého by se v něm měla objevit potřeba někomu fyzicky ublížit (samozřejmě za předpokladu, že se rodiče u televize dítěti věnují, jak již bylo výše zmíněno).
Odpověď na otázku je tedy jasná. Televize může mít vliv na projevy brutality a násilí u dětí, které mají nějakým způsobem narušenou psychiku, protože vyrůstaly v nevhodném prostředí. U vyrovnaných dětí, kterým se rodiče plně věnují, však toto riziko hrozí pouze výjimečně.

Elektronické zdroje:
Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost. In: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání [online]. Praha [cit. 13.1.2012]. Dostupné z: http://www.rrtv.cz/cz/static/prehledy/medialni-gramotnost/televizni-kampan-rrtv.htm
Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost - podívejte se na klipy!. In: [online]. 1.9.2011 [cit. 13.1.2012]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/134853-vase-dite-vase-televize-vase-zodpovednost-podivejte-se-na-klipy/
Media Violence Debates. In: Media Avareness Network [online]. [cit. 13.1.2012]. Dostupné z: http://www.media-awareness.ca/english/issues/violence/violence_debates.cfm

Bibliografie:
MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: Extenze člověka. 2. Praha: Mladá fronta, 2011, s. 333. ISBN 978-80-204-2409-9.

Připouštím, zase tak zlé to není a nebude. Nechci dělat příliš velké věci. (U)Spokojím se i s věcmi menších rozměrů. Ale hlavně to musí být výtvory opodstatněné. Výtvory, kterých si pár lidí (nemyslím dva) všimne a řeknou si třeba: ,,ano na tom něco bude...", na pár minut se zastaví a zamyslí se nad mnou zvoleným tématem ať už písemně či výtvarně zpracovaným...

Když už člověk konečně nabude dojmu, že přišel ten pravý čas pro to, aby se mohl konečně ve vší míře umělecky projevit, poněvadž když studuje uměnovědný obor, mohl by ten ,,projev" být konečně na místě, objeví se tu zcela nepochopitelný jev - člověk sedící x dní nad nějakou podělanou teorií a historií a bůh ví čím ještě..

Někdy je ten svět vážně k vzteku.

A ten člověk sedící je sám sobě k smíchu.

Život je příliš krátký na to, abychom setrvávali na mrtvých bodech. Nehodí se čímkoliv jej promarnit... Bylo by to hanebné. Vždyť nikdo z nás neví, co nás po něm čeká. Jestli vůbec něco.. Co se mě týče, vlastně v žádný druhý, posmrtný, život ani nic podobného nevěřím. Jsem realista. Jen si nedokáži představit, jaké je to ,,nic". Smrt. Tma, chlad a zima, kterou necítíme, protože už nejsme. Jaké to je nebýt? Vlastně to nikdy nepoznáme, protože už nebudeme. Zní to tak absurdně!

Člověk by se měl neustále na něco těšit a za něčím jít. V určitých životních okamžicích je velice důležité, zda-li máte nějaké plány tzv. na potom.

Co já? Já mám před sebou nástup na vysokou školou, práci s novým fotografickým zařízením, výlet do Prahy za mojí drahou kamarádkou a spoustu dalších věcí.. Už mi sice zbývá jen měsíc z nejdelších prázdnin mého života, ale já si ho hodlám patřičně užít! :)

Jenže jak to tak vypadá, aby člověk mohl být kurva, nejspíš k tomu musí být předurčen. Nemohla bych, vážně ne.

Existují kurvy dvojího typu - ty, co chtějí, a ty, co musí. Ty první to baví a nejšťastnější je přece ten, kdo má skvělé lukrativní zaměstnání, které má rád, ne? Ty druhé.. Ať se k tomu dostaly v jakékoliv tísni, většina z nich si zvykne a už to dělat nepřestane. Jsou to ,,lehce" vydělané peníze a pokud se dámy (nebo i pánové) dovedou od náplně své práce distancovat natolik, že s klidným upřímným úsměvem řeknou ,,je to jen má obyčejná práce a něčím se živit musím", získají tak ,,pohodlnou" možnost výdělku. A věřte tomu, že sumy, jimiž jsou tito lidé odměňováni, bývají mnohdy více než horentní (netvrdím, že vždy a v každém případě).

Víte.. V zásadě prostituci neodsuzuji. Razím totiž heslo, ať si každý dělá, co chce, pokud tím nějak zásadně neovlivňuje život ostatních. Takže pokud je to dobrovolné, prosím.. A že to nazývám slovem hanlivým, možná urážlivým? Vadí-li Vám, pak mi prosím odpusťte tento expresivní výraz. Někdy mám zkrátka potřebu lidi alespoň lehce šokovat svým psaným projevem (i když vzhledem k dnešním všeobecným společenským poměrům to jedno slovo, mnou napsané, jistě žádný skandál nevyvolá). Ta písmenka takto za sebou poskládaná nevypadají přece až tak zakázaně, nemyslíte? Číst je jiné, než slyšet.

aneb

Matně si vzpomínám na začátek páté třídy, kdy jsem se poprvé dozvěděla, že existují gymnázia i pro děti od šesté třídy. Byla to pro mě novinka, vždyť na gymnázium přece už chodí skoro dospělí lidé, ne? Nicméně, protože jsem měla samé jedničky a kolektiv na základce byl opravdu žalostný, rozhodla jsem se, že se zkusím na ,,gympl" dostat (mimochodem, tou dobou jsem vůbec netušila, do čeho se ženu). Žádné velké přípravy na blížící se přijímací zkoušky se nekonaly. Pár vypočtených příkladů, zadaných od hodné paní učitelky, jakožto příprava na zkoušky, ale nakonec stačilo. Udělala jsem je a i přesto, že mě v té době sužovala teplota. A pak už jsem jen čekala, co se bude dít po prázdninách v nové škole... Hlavou se mi míhala spousta otazníků. Jací tam budou lidé? Bude učení těžké? Bude to jiné? Stejné? Těžší?

Dostali jsme pěknou prostornou třídu v prvním patře a k tomu paní profesorku, která shodou okolností byla třídní i mé maminky. Chvíli jsme byli ti malí vyplašení primánci, kteří se obdivně koukali na maturanty z třídy naproti. Byli pro nás už opravdu dospělí a mohu říct, že jsme si jich svým způsobem vážili (což opravdu nemohu říct o většině dnešních primánů).

Začala jsem chodit do pěveckého sboru, kde jsem poznala něco, co by bylo na základce nemyslitelné. Bavili se tu všichni se všemi. Primáni se sekundány, terciány, kvartány, kvintány, sextány, septimány i maturanty - sečteno, podtrženo nikdo nečinil mezi sebou a ostatními žádné rozdíly. Našla jsem si spoustu nových přátel, ať už v nové třídě, sboru nebo v dramatickém kroužku, jenž jsem také začala navštěvovat. Co se tedy týče mých sociálních vztahů, gympl, jim jistě velice pomohl a za to mu děkuji.

Konec konců, ani to učení nebylo tak hrozné. I když přiznávám, že opravdu učit jsem se začala až později (vlastně nedávno) na další přijímačky a to na VŠ. Pravda, kdybych se učila víc, byly by mé výsledky v posledních letech mého působení na místním ústavu jistě o něco lepší. Nebudu se vymlouvat, moc se mi nechtělo. Nerada totiž dělám věci, které jsou pro mě zbytečné a nikdy je nevyužiji. Asi do kvinty mi učení se do všech předmětů ani zdaleka nevadilo. Člověk by přece měl mít nějaký všeobecný přehled... Ovšem učební plán sexty, septimy a oktávy mi již přišel chvílemi poněkud zvrácený (v oktávě stále). Připadalo mi naprosto zbytečné učit se chemii, když jsem chtěla studovat psychologii nebo umění. Stejně, jako jsem nechápala, proč se kamarádka, která chce pracovat se zvířaty, musí učit něco o Tomáši Akvínském a Pieru Abelandu (proboha.. jak se to jméno skloňuje?!). Jistě. Chápu pojem všeobecné gymnázium. Kdysi však naše gymnázium bylo trojího zaměření - kulturního, strojírenského a ekonomického. Proč se nevrátit a neudělat to obdobně? Nevím, zda mohu mluvit za všechny nebo dokonce i za budoucí studenty, ale myslím, že by to v žádném případě nebyl krok vedle. Naopak.

A co dál? Chtěla bych podotknout, že mám spoustu vzpomínek na dobré výlety, skvělé hlášky v hodinách. Samozřejmě si vzpomenu i na horší chvilky a pár malých či větších křivd, jenže tak už to prostě v životě chodí. Jako student bych se již nevrátila, ale ani nelituji svého působení na této škole. Ať je to, jak chce, dost mě toho naučila a i přestože odtud za těch osm let odešlo hodně dobrých vyučujících (převážně do penze), pár těch opravdu dobrých tam ještě zůstalo.. ;)

Teď mě čeká nový svět. Svět vysokoškolačky, studentky Estetiky a Obecné jazykovědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Zní to vskutku honosně, tak snad i ten život takový bude (ano, zní to naivně..). Tedy otevřete své náruče a srdce, řítím se v dál...

Sedím v lavici, značně otrávená nudným výkladem v hodině českého jazyka, a zase na mě koukají ty bleďounké modré oči, co mají jednu čočku větší než druhou. Povytáhnu obočí, když se naše zraky setkají, ale ty dvě svítící chrpy drze koukají dál. Jakoby věděly že se budu zlobit. Na chvíli se odvrátí, když se na ně zaškaredím, jenže za moment se lstivě otočí a provokují mě dál. Tak co je?! ,,Nic" odpoví, aniž by na mě přestal zírat. Prostě Džorží - můj spolužák, kamarád, občasný důvěrník i zpovídající se. Tak trošku divný brouk, řekla bych.

Nebyli jsme vždy kamarádi. Po nástupu na osmileté gymnázium, kde jsem se s ním prve, jakožto se svým novým spolužákem, setkala, se mi jevil jako trošku nepochopený chlapec, který se dostával do fáze dopívání o něco rychleji než naši ostatní vrstevníci. Jeho zájem o dívky byl znatelně větší než u jiných kluků toho věku, avšak pozornost dívek k němu byla o poznání menší (ne-li žádná) než vůči ostatním chlapcům. Ani já jsem mu žádnou pozornost nevěnovala, naopak. Téměř vůbec jsme se spolu nebavili. Až když najednou jeho chování vůči mě i jiným dívkám začalo být neurvalé a obskurní. Začal mi psát sms o tom, co se mu na mně líbí a co by se mnou chtěl dělat. To by ještě nebylo tak hrozné, kdyby byl jeho slovník něžný a zaláskovaný, jenže jeho slovník byl sprostý a urážlivý. Odpovídala jsem s nevolí nebo vůbec.

Začátky (a vlastně i konce) jeho dospívání byly zkrátka krušné. Postupem doby se takříkajíc uklidnil, začal se chovat poměrně kultivovaně a dokonce jej velice nadchly taneční, kde se stával opravdovým gentlemanem. Vlastně poprvé jsme k sobě tak nějak našli cestu a já mu odpustila jeho předešlé chování. Je pravda, že témata našich hovorů se občas podobají spíše sexuologické poradně, avšak kupodivu mi to ani tolik nevadí. Nevadí mi, když se mi kamarád svěří, že má takový a takový problém, ovšem, Džorží, všeho s Mírou, vždyť víš ;)..

Vlastně jsem ráda, že ho mám. I když je to prostě samec, který k životu potřebuje ženské tělo a občas si drze sáhne, kam se mu zachce ( taky mu to nikdy lehce neprojde).

Jen mě děsně štve, když si mě hloubavě prohlíží těma svýma psíma očima, protože ho znám natolik, že tuším, co se mu asi honí hlavou..

Nym

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... jeho jed se rozptyluje po těle a pálí. Dostává se do každého koutku mého těla, ale nejvíc je ho u srdce. Svírá ho ve smrtelné křeči stejně, jako tlačí na plíce, aby do nich nemohl vzduch. Slzy mě pálí v očích, nemohou ven.

Chce se mi křičet a nesmím.

Chce se mi brečet a..

Už to jde.

..bych chtěla jen tak sedět na sluncem oslněné louce se skleničkou lehce kořeněného bílého vína.. Sedět tam, nechat se hladit lehounkým větříkem a bavit se v něčí příjemné společnosti. Dýchat trávou prosycený vzduch a cítit se tak příjemně volně...

Až mám skoro pocit, že tam teď jsem.

* Jen neotevřít oči. *

Bylo mi asi sedm, když jsme se poprvé měli vypravit s rodiči k moři. Moře.. jak krásně mi to slovo znělo! Bylo plné dobrodružství.. Vždyť moře musí být něco obrovského a nekonečně modrého. Nevýslovně jsem se tenkrát těšila. Hlavně na to, že ochutnám, jestli je vážně slané nebo se to jen tak povídá. A pak taky.. Představovala jsem si nádhernou písčitou pláň, na níž se jen tak povalují mušle a lastury o velikosti mužské dlaně a s rozpáleným světlým pískem kontrastují sytě červené hvězdice povalující se tam porůznu, jakoby je někdo jen tak rozhodil.

Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem po příjezdu zjistila, že to moře vůbec nemá tak nádherně modrou barvu, jak jsem si vysnila. Žádné velké lastury, ani korálově rudé hvězdice. Jen milion lidí pod barevnými deštníky… Bylo mi z toho zklamání trochu smutno. Písek nás pálil do nohou a všeobecný hluk a masa lidských těl měla od mých snů skutečně daleko.

Když o tom tak přemýšlím, naše první dovolená u moře byla pro mě vlastně jedním z několika důkazů toho, že realita je o něco šedivější, než naše sny.

Avšak i přesto si myslím, že snít je velice důležité. Ten kdo nesní sice nemůže být následně zklamaný, ale také nemá v duši nic, co by jej v jakémkoliv okamžiku mohlo potěšit.

V mých snech je mi hezky. Všechno je tam laděné do příjemně barevných tónů a nikdo se tam nemračí. Moje duše je v tom světě čistší a krásnější…

Také tak rádi sníte? Pokud ano, jste šťastnější než ti, kteří to neumějí. Jen dejte pozor, abyste se neupnuli pouze na vysněný svět, protože pak by se pro vás realita mohla stát neúnosnou…