Připouštím, zase tak zlé to není a nebude. Nechci dělat příliš velké věci. (U)Spokojím se i s věcmi menších rozměrů. Ale hlavně to musí být výtvory opodstatněné. Výtvory, kterých si pár lidí (nemyslím dva) všimne a řeknou si třeba: ,,ano na tom něco bude...", na pár minut se zastaví a zamyslí se nad mnou zvoleným tématem ať už písemně či výtvarně zpracovaným...

Když už člověk konečně nabude dojmu, že přišel ten pravý čas pro to, aby se mohl konečně ve vší míře umělecky projevit, poněvadž když studuje uměnovědný obor, mohl by ten ,,projev" být konečně na místě, objeví se tu zcela nepochopitelný jev - člověk sedící x dní nad nějakou podělanou teorií a historií a bůh ví čím ještě..

Někdy je ten svět vážně k vzteku.

A ten člověk sedící je sám sobě k smíchu.

Život je příliš krátký na to, abychom setrvávali na mrtvých bodech. Nehodí se čímkoliv jej promarnit... Bylo by to hanebné. Vždyť nikdo z nás neví, co nás po něm čeká. Jestli vůbec něco.. Co se mě týče, vlastně v žádný druhý, posmrtný, život ani nic podobného nevěřím. Jsem realista. Jen si nedokáži představit, jaké je to ,,nic". Smrt. Tma, chlad a zima, kterou necítíme, protože už nejsme. Jaké to je nebýt? Vlastně to nikdy nepoznáme, protože už nebudeme. Zní to tak absurdně!

Člověk by se měl neustále na něco těšit a za něčím jít. V určitých životních okamžicích je velice důležité, zda-li máte nějaké plány tzv. na potom.

Co já? Já mám před sebou nástup na vysokou školou, práci s novým fotografickým zařízením, výlet do Prahy za mojí drahou kamarádkou a spoustu dalších věcí.. Už mi sice zbývá jen měsíc z nejdelších prázdnin mého života, ale já si ho hodlám patřičně užít! :)

Jenže jak to tak vypadá, aby člověk mohl být kurva, nejspíš k tomu musí být předurčen. Nemohla bych, vážně ne.

Existují kurvy dvojího typu - ty, co chtějí, a ty, co musí. Ty první to baví a nejšťastnější je přece ten, kdo má skvělé lukrativní zaměstnání, které má rád, ne? Ty druhé.. Ať se k tomu dostaly v jakékoliv tísni, většina z nich si zvykne a už to dělat nepřestane. Jsou to ,,lehce" vydělané peníze a pokud se dámy (nebo i pánové) dovedou od náplně své práce distancovat natolik, že s klidným upřímným úsměvem řeknou ,,je to jen má obyčejná práce a něčím se živit musím", získají tak ,,pohodlnou" možnost výdělku. A věřte tomu, že sumy, jimiž jsou tito lidé odměňováni, bývají mnohdy více než horentní (netvrdím, že vždy a v každém případě).

Víte.. V zásadě prostituci neodsuzuji. Razím totiž heslo, ať si každý dělá, co chce, pokud tím nějak zásadně neovlivňuje život ostatních. Takže pokud je to dobrovolné, prosím.. A že to nazývám slovem hanlivým, možná urážlivým? Vadí-li Vám, pak mi prosím odpusťte tento expresivní výraz. Někdy mám zkrátka potřebu lidi alespoň lehce šokovat svým psaným projevem (i když vzhledem k dnešním všeobecným společenským poměrům to jedno slovo, mnou napsané, jistě žádný skandál nevyvolá). Ta písmenka takto za sebou poskládaná nevypadají přece až tak zakázaně, nemyslíte? Číst je jiné, než slyšet.

aneb

Matně si vzpomínám na začátek páté třídy, kdy jsem se poprvé dozvěděla, že existují gymnázia i pro děti od šesté třídy. Byla to pro mě novinka, vždyť na gymnázium přece už chodí skoro dospělí lidé, ne? Nicméně, protože jsem měla samé jedničky a kolektiv na základce byl opravdu žalostný, rozhodla jsem se, že se zkusím na ,,gympl" dostat (mimochodem, tou dobou jsem vůbec netušila, do čeho se ženu). Žádné velké přípravy na blížící se přijímací zkoušky se nekonaly. Pár vypočtených příkladů, zadaných od hodné paní učitelky, jakožto příprava na zkoušky, ale nakonec stačilo. Udělala jsem jea, i přestože mě v té dpbě sužovala teplota. A pak už jsem jen čekala, co se bude dít po prázdninách v nové škole... Hlavou se mi míhala spousta otazníků. Jací tam budou lidé? Bude učení těžké? Bude to jiné? Stejné? Těžší?

Dostali jsme pěknou prostornou třídu v prvním patře a k tomu paní profesorku, která shodou okolností byla třídní i mé maminky. Chvíli jsme byli ti malí vyplašení primánci, kteří se obdivně koukali na maturanty z třídy naproti. Byli pro nás už opravdu dospělí a mohu říct, že jsme si jich svým způsobem vážili (což opravdu nemohu říct o většině dnešních primánů).

Začala jsem chodit do pěveckého sboru, kde jsem poznala něco, co by bylo na základce nemyslitelné. Bavili se tu všichni se všemi. Primáni se sekundány, terciány, kvartány, kvintány, sextány, septimány i maturanty - sečteno, podtrženo nikdo nečinil mezi sebou a ostatními žádné rozdíly. Našla jsem si spoustu nových přátel, ať už v nové třídě, sboru nebo v dramatickém kroužku, jenž jsem také začala navštěvovat. Co se tedy týče mých sociálních vztahů, gympl, jim jistě velice pomohl a za to mu děkuji.

Konec konců, ani to učení nebylo tak hrozné. I když přiznávám, že opravdu učit jsem se začala až později (vlastně nedávno) na další přijímačky a to na VŠ. Pravda, kdybych se učila víc, byly by mé výsledky v posledních letech mého působení na místním ústavu jistě o něco lepší. Nebudu se vymlouvat, moc se mi nechtělo. Nerada totiž dělám věci, které jsou pro mě zbytečné a nikdy je nevyužiji. Asi do kvinty mi učení se do všech předmětů ani zdaleka nevadilo. Člověk by přece měl mít nějaký všeobecný přehled... Ovšem učební plán sexty, septimy a oktávy mi již přišel chvílemi poněkud zvrácený (v oktávě stále). Připadalo mi naprosto zbytečné učit se chemii, když jsem chtěla studovat psychologii nebo umění. Stejně, jako jsem nechápala, proč se kamarádka, která chce pracovat se zvířaty, musí učit něco o Tomáši Akvínském a Pieru Abelandu (proboha.. jak se to jméno skloňuje?!). Jistě. Chápu pojem všeobecné gymnázium. Kdysi však naše gymnázium bylo trojího zaměření - kulturního, strojírenského a ekonomického. Proč se nevrátit a neudělat to obdobně? Nevím, zda mohu mluvit za všechny nebo dokonce i za budoucí studenty, ale myslím, že by to v žádném případě nebyl krok vedle. Naopak.

A co dál? Chtěla bych podotknout, že mám spoustu vzpomínek na dobré výlety, skvělé hlášky v hodinách. Samozřejmě si vzpomenu i na horší chvilky a pár malých či větších křivd, jenže tak už to prostě v životě chodí. Jako student bych se již nevrátila, ale ani nelituji svého působení na této škole. Ať je to, jak chce, dost mě toho naučila a i přestože odtud za těch osm let odešlo hodně dobrých vyučujících (převážně do penze), pár těch opravdu dobrých tam ještě zůstalo.. ;)

Teď mě čeká nový svět. Svět vysokoškolačky, studentky Estetiky a Obecné jazykovědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Zní to vskutku honosně, tak snad i ten život takový bude (ano, zní to naivně..). Tedy otevřete své náruče a srdce, řítím se v dál...

Sedím v lavici, značně otrávená nudným výkladem v hodině českého jazyka, a zase na mě koukají ty bleďounké modré oči, co mají jednu čočku větší než druhou. Povytáhnu obočí, když se naše zraky setkají, ale ty dvě svítící chrpy drze koukají dál. Jakoby věděly že se budu zlobit. Na chvíli se odvrátí, když se na ně zaškaredím, jenže za moment se lstivě otočí a provokují mě dál. Tak co je?! ,,Nic" odpoví, aniž by na mě přestal zírat. Prostě Džorží - můj spolužák, kamarád, občasný důvěrník i zpovídající se. Tak trošku divný brouk, řekla bych.

Nebyli jsme vždy kamarádi. Po nástupu na osmileté gymnázium, kde jsem se s ním prve, jakožto se svým novým spolužákem, setkala, se mi jevil jako trošku nepochopený chlapec, který se dostával do fáze dopívání o něco rychleji než naši ostatní vrstevníci. Jeho zájem o dívky byl znatelně větší než u jiných kluků toho věku, avšak pozornost dívek k němu byla o poznání menší (ne-li žádná) než vůči ostatním chlapcům. Ani já jsem mu žádnou pozornost nevěnovala, naopak. Téměř vůbec jsme se spolu nebavili. Až když najednou jeho chování vůči mě i jiným dívkám začalo být neurvalé a obskurní. Začal mi psát sms o tom, co se mu na mně líbí a co by se mnou chtěl dělat. To by ještě nebylo tak hrozné, kdyby byl jeho slovník něžný a zaláskovaný, jenže jeho slovník byl sprostý a urážlivý. Odpovídala jsem s nevolí nebo vůbec.

Začátky (a vlastně i konce) jeho dospívání byly zkrátka krušné. Postupem doby se takříkajíc uklidnil, začal se chovat poměrně kultivovaně a dokonce jej velice nadchly taneční, kde se stával opravdovým gentlemanem. Vlastně poprvé jsme k sobě tak nějak našli cestu a já mu odpustila jeho předešlé chování. Je pravda, že témata našich hovorů se občas podobají spíše sexuologické poradně, avšak kupodivu mi to ani tolik nevadí. Nevadí mi, když se mi kamarád svěří, že má takový a takový problém, ovšem, Džorží, všeho s Mírou, vždyť víš ;)..

Vlastně jsem ráda, že ho mám. I když je to prostě samec, který k životu potřebuje ženské tělo a občas si drze sáhne, kam se mu zachce ( taky mu to nikdy lehce neprojde).

Jen mě děsně štve, když si mě hloubavě prohlíží těma svýma psíma očima, protože ho znám natolik, že tuším, co se mu asi honí hlavou..

Nym

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

... jeho jed se rozptyluje po těle a pálí. Dostává se do každého koutku mého těla, ale nejvíc je ho u srdce. Svírá ho ve smrtelné křeči stejně, jako tlačí na plíce, aby do nich nemohl vzduch. Slzy mě pálí v očích, nemohou ven.

Chce se mi křičet a nesmím.

Chce se mi brečet a..

Už to jde.

..bych chtěla jen tak sedět na sluncem oslněné louce se skleničkou lehce kořeněného bílého vína.. Sedět tam, nechat se hladit lehounkým větříkem a bavit se v něčí příjemné společnosti. Dýchat trávou prosycený vzduch a cítit se tak příjemně volně...

Až mám skoro pocit, že tam teď jsem.

* Jen neotevřít oči. *

Bylo mi asi sedm, když jsme se poprvé měli vypravit s rodiči k moři. Moře.. jak krásně mi to slovo znělo! Bylo plné dobrodružství.. Vždyť moře musí být něco obrovského a nekonečně modrého. Nevýslovně jsem se tenkrát těšila. Hlavně na to, že ochutnám, jestli je vážně slané nebo se to jen tak povídá. A pak taky.. Představovala jsem si nádhernou písčitou pláň, na níž se jen tak povalují mušle a lastury o velikosti mužské dlaně a s rozpáleným světlým pískem kontrastují sytě červené hvězdice povalující se tam porůznu, jakoby je někdo jen tak rozhodil.

Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem po příjezdu zjistila, že to moře vůbec nemá tak nádherně modrou barvu, jak jsem si vysnila. Žádné velké lastury, ani korálově rudé hvězdice. Jen milion lidí pod barevnými deštníky… Bylo mi z toho zklamání trochu smutno. Písek nás pálil do nohou a všeobecný hluk a masa lidských těl měla od mých snů skutečně daleko.

Když o tom tak přemýšlím, naše první dovolená u moře byla pro mě vlastně jedním z několika důkazů toho, že realita je o něco šedivější, než naše sny.

Avšak i přesto si myslím, že snít je velice důležité. Ten kdo nesní sice nemůže být následně zklamaný, ale také nemá v duši nic, co by jej v jakémkoliv okamžiku mohlo potěšit.

V mých snech je mi hezky. Všechno je tam laděné do příjemně barevných tónů a nikdo se tam nemračí. Moje duše je v tom světě čistší a krásnější…

Také tak rádi sníte? Pokud ano, jste šťastnější než ti, kteří to neumějí. Jen dejte pozor, abyste se neupnuli pouze na vysněný svět, protože pak by se pro vás realita mohla stát neúnosnou…

Je to šílené... Šílené být studentkou, maturantkou. Patřit k těm ,,mazákům" (a přitom být menší, než někteří primáni :D).. Když jsem byla v primě já, dívala jsem se na maturanty s jakousi úctou a pokorou - byli přece tak velcí a dospělí. Jenže postupem času mi maturanti (ani nevím, jak k tomu došlo) přestali připadat tak úplně dospělí. A teď? Vlastně jsme pořád jen děti. Někteří dětmi chtějí být a už nejsou, někteří jimi ještě pěkně  dlouho zůstanou.

Nejraději bych pár nadcházejících měsíců přeskočila a byla úspěšnou studentkou psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity :). Nicméně těch několik měsíců je bohužel sakra důležitých. Nezbývá mi tedy, než se učit, učit a učit - jak řekl товарищ V. I. Lenin.

Chtěla bych žít v šedesátých letech někde ve Woodstocku, zhulit se, neřešit nudné všednosti a povinnosti a jen tak fascinovaně koukat na Janis Joplin. Poslouchat, jak jí skřípou hlasivky, pozorovat její nezkrotnou zhřívu poletujíc kolem étericky divokého obličeje. Jo. Možná bych ani to hulení nepotřebovala, poněvadž jsem to vlastně nikdy nezkoušela. Myslím, že už ta samotná situace by mě dokázala uvést do stavu beztíže i přes absenci THC.

No, co říct... Léta šedesátá mě minula. Janis se odfetla dřív, než jsem stihla přijít na svět a hulení...? Až tak mě to neláká (...ale... ty zelený buchtičky, co??? )...

Matika, ruština, angličtina, biologie, dějepis, zeměpis... Zkrátka není nad všeobecná vzdělávácí zařízení..

Tak vzhůru do boje!

Sex ve třech? Hned teď? :) Nuže, dobrá..